Jil - Šestnáctá kapitola

5. července 2009 v 13:35 | Dincie |  Jil - Druhý díl

...Je tady další kapitola k Jil....je poněkud delší, než obvykle.... Chtěla jsem tam ještě jednu věc zamíchat, ale už je to i tak dlouhé, takže si to nechám až na 17... A Hannah si může vybrat k čemu chce další kapitolu....





Jil - Druhý Díl :

16. Kapitola - "Střípek"

"Někdy stačí jen malá chvíle na to, aby všechno ztratilo smysl. Aby se všechno ostatní přikrylo pod hrubý závoj strachu. Pod závoj zoufalství a zloby."



Darat utíkal, jak nejrychleji mohl. Kličkoval mezi stromy a prudce zatáčel, ale nepřestával být opatrný. Nemohl si dovolit žádnou chybu, žádný omyl. Pokud bylo jeho úsilí marné a stalo se to, čeho se obával, pokud Grena už krvežíznivci našli a zajali…musel mu pomoct, než ho budou mučit a než jim prozradí o příští cestě Veroniky, o cestě, která se zdála tak bezpečná…Rychle oddechoval a doufal, že se plete, že ještě není pozdě. Stromy už vrhaly dlouhé stíny a les potemněl ikdyž to šero neodpovídalo čase. Křoví se zvětšovalo a všechno se schovávalo pod pokrývkou strachu a tmy. Tmy, která na to neměla sebemenší právo. Darat se znova pozorně rozhlédl. Ikdyž tomu nevěřil, protože jich uteklo jen málo, krvežíznivé bojovníky mohl potkat na každém kroku…Ale, co když jich bylo mnohem více? Chvíli nad tím přemýšlel, ale pak zatřásl hlavou, až mu kapuce sklouzla dolů. Znova si ji nasadil a zavrhl předchozí myšlenku. To bylo přece nemožné, určitě by na ně přece zaútočili….neměli by sebemenší důvod se schovávat…Kromě svých kroků uslyšel i neznámé šustění. Někdo utíkal směrem k němu. Darat se opřel zády o strom a vytáhl z toulce na zádech šíp. Rychle napjal tětivu luku a nehybně čekal. Neznámý se rychle přibližoval, jak šustění sílilo. Když byl kousek od Darata, ale pořád schovaný mezi stíny stromů, zpomalil. Jeho kroky byly teď váhavé, jako by se bál. Na malou chvíli si Darat pomyslel, že o něm ví, ale pak neznámý zase zrychlil. Darat se tiše nadechl a postavil se mu do cesty. V okamžiku srazil neznámého k zemi. Byl to vysoký muž s tmavýma, vylekanýma očima, ale jakmile spatřil Darata oči mu zalila radost. "Trenare…? " oslovil ho Darat a sklopil luk. Trenar se rychle postavil, ale stále nevěřícně se na Darata díval. "Co tady…" chtěl vědět. Darat se znepokojeně zamračil. "Taky by mě to zajímalo!" Trenar se rozhlédl. "Byl jsem tam…tak, tak jsem utekl…" vysvětlil. "Já jsem se vydal hledat Grena, mají ho už?" zeptal se Darat. Trenar sklopil pohled k zemi. "Musím vám toho vysvětlit více…" zašeptal nakonec. Darat přikývl. Pochopil z Trenarova chování odpověď. "Musíme se vrátit do tábora! Kde jsou ti poslové?!!" vzpamatoval se náhle Trenar. Darat se zamračil. "Odjeli - nemohli už čekat…" odpověděl pomalu. Trenar zařval a spílal kolem sebe kletby nejhoršího druhu. "Oni vědí…!" napadlo Darata. Trenar přikývl. "Počíhají si na ně, teď už je určitě mají!" vykřikl rozezleně. Darat praštil pěstí do nejbližšího stromu. "Sakra!" uteklo mu a rychle se rozeběhl zpátky k mýtince, kde nechal svého koně a kde požadoval po svých druzích, aby se rozdělili.


Veronika vztekle zakřičela a mysl jí zatemnila nenávist a chuť k pomstě. Neexistovalo nic jiného, než Efiker, jeho bolest a ti hnusní, odporní, slizcí bojovníci! Zhluboka se nadechla, protože malá část její mysli si uvědomovala přesilu krvežíznivců a dovedla si spočítat, že nemají žádnou šanci na výhru. Tu část mysli se jí dařilo úspěšně ignorovat. Nechtěla teď na to myslet, nechtěla přemýšlet nad tím CO bude potom, teď pro ni existovalo jen jediné. S každým novým úderem meče do protivníka jí ale zlost opouštěla a na její místo se dralo zoufalství. Zoufalství z Efikerových obrovských zranění, zoufalství, protože neměli šanci je porazit. Všichni ostatní se k ní bez námitek připojili. Byl to boj bez strategie a bez hlubších plánů. Krvežíznivci se kolem nich semkli v kruhu a postupně je napadali, každý jednotlivec v jinou chvíli. Nejdříve se jim dařilo útoky odrážet, ale pak se karta obrátila, protože boj stále nekončil, bylo jich příliš mnoho a pořád se vyvražděná místa zaplňovala novými, kteří byli v plné síle. Už přišli o více než polovinu členů brány, které s nimi Darat poslal a Veronika byla jediná, která měla jen malé, povrchové zranění. Nejhorší na celé situaci bylo, že neměla konce. Když nějakého zabila, okamžitě se místo něho postavil nový krvežíznivec, připravený bojovat do posledního dechu. A tak to bude i s nimi. Tady nemají žádnou výhodu, žádný únikový plán. Budou odrážet útoky stále pomaleji a pomaleji až nakonec nebudou mít sílu ani pozvednout meč ve snaze zachránit se….Veronika se zoufale rozhlédla po svých přátelích. "Ale takhle to přece nesmí skončit. Musí předat žezlo králi, musí ho zachránit…." V mysli se jí objevil jasný obraz. Stála vedle Jil v obrovském trůnním sále a právě změnila názor. Řekla, že pojede. Jil lehce kývla, ale po tváři jí přejela starost. "Na osudu žezla závisí budoucnost nás všech, ale také mocné brány….pokud bude žezlo zničeno, pokud se jen malinko poškodí, může být brána nenávratně ztracena…" Jil se na chvíli odmlčela a vyhlédla křišťálovým oknem ven, do zahrad. Sluneční paprsky jí lemovaly ustaraný obličej. "Ale také naopak…pokud podlehne brána, bude oslabena moc žezla…a to si říše nemůže dovolit. Třeba jen malá změna žezla může narušit rovnováhu temných sil a dohromady zanikne celá říše, protože není připravena na tak prudkou a náhlou změnu energie…" dodala Jil a vrátila se pohledem zpátky k Veronice. "Prosím, nedovolte, aby se žezlo poškodilo…" Veronika se zhluboka nadechla. "Udělám co bude v mých silách…" a trochu se pousmála. Jil přikývla. "Proto jsem si vás vybrala…" po tváři jí přejel vševědoucí úsměv. Veronika znejistěla. "Jak ho poznám?" zeptala se naléhavě. Jil si povzdychla. "Podle jeho zbabělosti…" odmlčela se a zavřela oči. Soustředila se. Veronika čekala. "Nemůžu ti říct nic víc, než, že ho uvidíš umírat a na jeho meči bude symbol…hrad, který obklopuje žhavá láva…a nad ním září černé slunce…, ten hrad…" Jil nedokončila větu. "Hrad An - roid?" hádala Veronika. Jil překvapeně otevřela oči a pohlédla na ni. "Jak to víš?" zeptala se. Veronika se zamračila. Bitva kolem ní sílila. "Takže TOHLE nemůže být konec. Nesmí. Jil jí to slíbila, pokud by to mělo být TAKHLE určitě by jí to řekla. A navíc se ještě nesplnilo to, co jí Jil slíbila na oplátku. Vrahova smrt. Tohle všechno jí rychle prolétlo hlavou a dodalo jí novou naději a energii bojovat.


Darat pobídl koně k ještě rychlejší jízdě. Jeli širokou pěšinou jak nejrychleji mohli. Trenar mu cválal po boku. Pořád ještě cítil malé výčitky svědomí kvůli svému zdržení. Jak málo stačilo a bylo by všechno úplně jinak. Za nimi jeli ostatní členové brány. Všichni s jedinou myšlenkou, ale její skutečnou naléhavost si uvědomoval jen jediný. Jen jeden z nich věděl o žezlu a o tom, jak vážná je doopravdy situace. Uháněli lesními cestami a zkratkami, ale naděje ubývalo s každou minutou. Byl by to zázrak, kdyby tam dojeli včas, kdyby mohli nějak pomoci… Nejhorší bylo, že se jen mohli domýšlet jak hrozná je situace a jestli krvežíznivcům vůbec dokázali vzdorovat. Jejich předchozím střetnutím jim jen dokázali JAK jsou silní a jak dobře to tady znají...! Darat se zamračil. Byla to jen zkouška. Malá bitvička nanečisto, aby zjistili jak jsou členové brány silní a zkušení. A teď teprve zaútočili v celé kráse. Díky Grenovi se dozvěděli o jejich rozdělení a okamžitě toho využili. Tentokrát ovšem nenechali nic náhodě a díky předchozí zkušenosti věděli na čem jsou…Darat se zamračil. Tolik opatrnosti a přece je krvežíznivci dokázali napálit a oni za svou chybu budou muset zaplatit krvežíznivcům jejich cenu - žezlo. Co bude dál, pokusí se jejich pán, ten který vládne na hradu An - roid říši ovládnout? Darat zakroutil hlavou. Ne, udělá to, co se má podle legendy stát, udělá to nejhorší co udělat může…a díky tomu říši ovládne snadno!



Veronika se rozhlédla po ostatních. Jejich síly byly oslabené a už brzy nebudou schopni udržet ani meč. Přemůže je vyčerpání. Krvežíznivci se rozesmáli, jejich bídnou situaci si samozřejmě uvědomovali i oni a těšili se z ní. Veronika na ně vrhla vražedný pohled. "Co když v tom mají prsty oni? Co když se podíleli na jeho smrti?" napadlo ji a rychle si prohlédla svého protivníka. Na krvavém brnění však nebyl žádný symbol nebo znak. Přesto ale nepochybovala, že jsou do toho nějak zapleteni, jsou to bojovníci pána hradu An - roid, hradu, kde na ni zřejmě čekají všechny odpovědi na její nevyslovené otázky. Hradu, který má možná ve znaku právě ten symbol. Veronika si nebyla jistá, protože hrad dlouho chátral a pak už ho nikdo nikdy neviděl. Mohl se změnit jeho symbol, ale Veronika doufala, že si ho jeho pán ponechal. To černé slunce, hrad a žhavá láva…nebylo pochyb. Veronika se znova rozhlédla po jejich bitevním poli. Co když se Jil mýlila a ona nebude mít už nikdy možnost ten symbol vidět, poznat jeho vraha…Naděje ubývala s každou další minutou, kterou prohrávali. Veronika poslala k zemi dalšího útočníka. Naplnil ji pocit zklamání. "Tohle nemůžeme vyhrát, Jil se musela mýlit…" zašeptala. "Dejte nám to žezlo!" zakřičel jeden z krvežíznivců, pravděpodobně vůdce celého útoku. Veronika na něj vrhla nenávistný pohled. "Vidíte přece sami, že to nemá smysl a my si ho vezmeme stejně…!" rozesmál se sebejistě. "To není tak jisté!" ozval se protest. Veronika opatrně couvala až k Efikerovi a vytáhla žezlo. "Ne!" vykřikl Filip. Veronika se zhluboka nadechla. V mysli se jí objevila otázka. "Bude s říší konec když mu to žezlo dám nebo by bylo ještě horší kdybych ho teď rozbila…?" Vůdce trpělivě čekal a prozatím stáhl útočníky zpátky. Všichni teď stáli a čekali. Navzájem si hleděli do očí. "Dejte mi ho!" zopakoval bojovník. Veronika zaváhala. Ikdyž jim to žezlo dá, stejně je nakonec zabijí…a říše bude v rukou pána hradu An - roid…Jakou mají vlastně šanci? Pohlédla na své spolucestovatele. Vyměnili si krátký pohled a pak se otočila zpátky na netrpělivé bojovníky. "Ne!" vykřikla. "Hlupáci!" rozkřikl se na ně velitel a dal pokyn k útoku. Jeho bojovníky ale v polovině cesty zastavily šípy, vyslané z lesa, bojovníci bolestí vykřikli a skáceli se k zemi. V zádech zabodnutý šíp. Všichni se polekaně otočili právě včas, aby viděli, jak na krvežíznivce míří další a další šípy. "Ale kdo…?" zašeptala Veronika. Někteří krvežíznivci polekaně prchali před neznámým protivníkem a schovávali se mezi stromy, většina se ale postavila novému nepříteli. Velitel krvežíznivců využil překvapení, vrhl se k Veronice a než ho mohla zastavit vytrhl jí z ruky žezlo. Veronika se otočila, vytáhla svůj luk a prchajícího velitele zasáhla. Bojovník zaúpěl a zřítil se k zemi. Žezlo mu vypadlo z ruky a spadlo na zem. Veronika se k němu rozběhla. Zvedla žezlo ze země a rychle ho prohlédla, jestli utrpělo nějaké škody. Bylo naštěstí v pořádku. Nevšimla si ale, že se z žezla tím pádem odlomil jeden, jediný zlatý střípek. Pak se Veronika otočila. Z lesa k nim přicházeli jejich zachránci. V rukou měli připravené luky. "To jsou členové Jižní brány!" vydechl jeden z Daratových mužů užasle. Členové pobili zbytek vyplašených krvežíznivců svými nebezpečnými šípy. Několik jich, ale nechali na výslech. Vrhli se k nim a spoutali je. Jejich velitel přešel k Veronice. Byl to muž středního věku s milým obličejem, ze kterého šel ještě před chvílí strach. "Vítejte poslové." Oslovil je šťastně. Veronika se lehce pousmála. "Je nám potěšením." Odpověděla. "Děkujeme za záchranu, moc nechybělo a už bychom se nesetkali…" dodala. Muž se pousmál. "Jmenuji se André." Podal jí ruku. "Veronika." Odvětila a stiskla mu ruku. "Ráda vás poznávám…" dodala. André přikývl. "Je mi potěšením." Oplatil jí. "Je ta věc v pořádku?" zeptal se vzápětí. Veronika přikývla. "Jak jste nás našli?" chtěla vědět. André se pousmál. "Všechno bylo domluvené, takže když jste včera nepřijeli, bylo nám to podezřelé." Vysvětlil prostě. "Proto jsme se vám vydali raději naproti…" vysvětlil. Pak přejel pohledem po všech přítomných a zmateně se zeptal : "Ale…kde je Darat? Měl přece přijet s vámi…!" Veronika nedokázala potlačit povzdychnutí. "Museli jsme se rozdělit, vydal se hledat jednoho…" zaváhala. "…Jednoho z našich přátel…" dodala a při posledním slově zkroutila rty do znechuceného úšklebku. "Ach tak." Podivil se André, ale už se na nic neptal. "Musíte být vyčerpaní." Konstatoval. "Palác krále Erika je už blízko, doprovodíme vás až ke králi…" Veronika se rychle otočila. V mysli s jediným přáním. "Efiker!" vykřikla a utíkala přes pole plné mrtvol ke svému koni. Ztratil hodně krve. "Rychle!" zavolala k Andrému a vytáhla z brašny několik obvazů, které tam byly pro nejhorší případy. Ovázala mu rány. "Ten kůň to nepřežije…" konstatoval André, když přišel. "Ne!" obořila se na něj Veronika. André polekaně couvl a kývl na své muže, aby Veronice pomohli. Efiker se pokusil vstát, ale nepodařilo se mu to, nohy se mu podlomily a on spadl zpátky. Divoce zaržal bolestí, ale zkusil to podruhé. Tentokrát se mu už podařilo udržet rovnováhu. Veronika ho starostlivě, pomalu vedla k ostatním. Kulhal. André nabídl všem koně, ale Veronika to odmítla a šla po Efikerově boku. Přešli zakrvácenou cestu a zamířili k paláci.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hannah x) Hannah x) | E-mail | Web | 5. července 2009 v 20:30 | Reagovat

Ach... Dincie to bylo tak... Úžasné! Opravdu nádherná kapitola. Chudák Efiker. Ale ještě žije, tak to je mi útěchou. (Taky slyšíš ten přízvuk Pýchy a předsudku? Ještě pořád to nemám dočtené. Včera jsme byli v Jeseníku nad Odrou a kdybys viděla tu spoušť... to se nedá popsat. Kusy domů úplně pryč. Roztrhané silnice. Pokroucené střechy. Zbourané obchody... A tolik, tolik vojenských vozů a samých vojáků... tolik jsem jich pohromadě nikdy naživo neviděla...No dost o tom.) Teda, že si toho střípku Veronika nevšimla- tak to mě překvapilo. Hodně mě překvapilo, jako by se podívala jen tak zběžně... Nebo byl ten střípek tak malý, že se dal lehce přehlédnout...? To nemůžu vědět. Ale strašně mě zajímá, co ten jeden malý úlomek napáchá za škody na bráně, nebo na čemkoli jiném, co ještě může ovlivnit. A pak je tu taky ten mrtvý od Veroniky. To byl nějaký její přítel, nebo více než to? Sourozenec. Strašně mě napínáš! A pak samozřejmě ten znak. Zajímá mě, kdo ho bude na meči mít. Jestli je to někdo známý, nebo tady bude někdo nový? Ten Efiker mi pořád leží v hlavě, je to to, co jsi ještě chtěla přimíchat do této kapitole? Nebo ses ho rozhodla ušetřit a nechat ho žít? Hrooozně napínáš! Máme tam novou osobu- André. Jsem zvědavá, jak se vyvine. A ten Gren taky mohl mlčet... Přece mu muselo dojít, co se jim stane... Vždyť mu zachránili život. To je takový hnusák... Ta kapitola byla kráásná. Opravdu hrozně se ti povedla. Další takovou prosím...! Ale nejsem si jistá, co bys chtěla psát raději... Vůbec si tím nejsem jistá, ale jelikož jsi minule chtěla Jil, tak zkusím štěstí, že jsi svůj názor nezměnila. :) Hrozně se těším na další kapitolu. A zároveň se taky bojím, kdo to tenkrát odskáče...
Mimochodem k té kapitole v Old memories, jak jsi říkala, že tam je něco o Tajném, tak ne. Nic tam není. :) Ale na otázku jsem ti už odpověděla, takže tak no. :D
Jdu dočítat Pýchu a předsudek. Už jsem u části, jak Lydie odjede s Wickhamem a Eliza s Jane je z toho paff. :) Dneska to asi dočtu (asi určitě) pak chci dočíst Rozbřesk, který mám rozečtený zase když Edward říká: Nechceš se k nám přidat Alice. :) Pak mám v plánu Půlnoční slunce, které stihnu za jeden den (fandím si) a pak se hned vrhám na Eragona! Už se moc těším... strašně! :) Hned potom si o tom spolu povykládáme! Doufám, že bys teda k nám v tu středu mohla přijet. S dojezdem a odjezdem se ještě domluvíme, pokud bys mohla. :) Těším se na tebe. Strašně! :) A na to, jak se spolu podíváme na Stmívání. :D Měj se krásně a užívej si prázdnin! Jak nejvíce to půjde! Pozdravuj tam všechny, i andulky s rybičkama! :)

2 Alfik Alfik | E-mail | Web | 24. října 2011 v 22:41 | Reagovat

Pěknej blog

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Vážím si Vaší návštěvy! Ať už jste odkudkoliv...! ;-) :-D ;-)

Flag Counter