Březen 2009

Jil - Jedenáctá kapitola

30. března 2009 v 22:05 | Dincie |  Jil - Druhý díl
Jil - Druhý Díl :


11. Kapitola - "Dopis od srdce"


Lesy šuměly pod jemnými nápory větru. Staré stromy se k sobě lehce nakláněly, jakoby si sdělovaly tajemství. Filipovi to tak připadalo, když kolem nich projížděl. To tajemství byli oni a jejich poslání králi, tím si byl jistý. Zhluboka se nadechl a přál si být už zase zpátky v nádherném paláci Jil, u své milované Lucie. Když Darat povolil konečně přestávku unaveně seskočil z koně. Protáhl se a přešel k Daratovi. "Děje se něco?" zeptal se ho, když si všiml jeho nezvyklého neklidu. Darat se zamračil. "Trenar, kterého jsem poslal na výzvědy, kvůli krvežíznivcům už by se měl vrátit…" vysvětlil. Filip se zhrozil. "A neznamená to snad, že ho objevili…?!" Zeptal se rychle. Darat pokrčil rameny. "To nevím, ale nějaké komplikace nastaly určitě…" znova se zamračil. "Tak to se máme na co těšit…." Poznamenal David, který stál opodál. Darat se jeho připomínce hořce pousmál. To už k nim ale přicházela i Veronika. "Nějaké problémy?" zeptala se, ale podle jejich pohledů už jí byla odpověď jasná dřív, než ji kdokoliv vyslovil. "Bohužel ano…" přikývl Darat. Veronika se zamračila. "Co se zase stalo?!" zeptala se kysele. "Jeden z členů brány, kterého jsem poslal na výzvědy už se měl vrátit…" vysvětlil stručně Darat. "No to snad ne, neříkej, že ho dopadli krvežíznivci…!" zhrozila se. Darat se ušklíbl. "Je to velmi pravděpodobné…" odpověděl. "A co chceš dělat?!" zeptala se Veronika zamyšleně. Darat se zhluboka nadechl. "Musíme zrychlit, pro případ, že už jsou nám krvežíznivci v patách, ale taky to může být jen planý poplach…" pokrčil rameny. "Takže si teď pořádně odpočineme a pak omezíme přestávky na úplné minimum, snad nám to pomůže, pokud nás opravdu pronásledují…" dodal. "Dobře, to by mohlo fungovat…" přikývla Veronika zamyšleně. Darat se svým plánem seznámil i všechny ostatní. Veronika ho zkoumavě pozorovala a když domluvil, přešla k Efikerovi. Kůň jemně pohodil hlavou. Veronika se pousmála a hladila ho po sametové hřívě. Darat přišel za ní. Chvíli jen stál a pozoroval ji, pak se zeptal. "Přistoupila jsi na tuto cestu dobrovolně, nebo tě vybrala Jil…?" Veronika se překvapeně otočila, tuhle otázku rozhodně nečekala. Chvíli s odpovědí váhala. "Jil si mě vybrala, ale já jsem původně nechtěla jet, pak se ale naskytly jisté okolnosti, kvůli kterým jsem změnila názor…" odpověděla. Darat zaraženě přikývl. "Předpokládám, že na otázku "jaké okolnosti" mi neodpovíš, je to tak?" Veronika se tajemně pousmála. "Ne, neodpovím, rozhodně ne teď…" odvětila. Darat se ušklíbl. "Kdybys mohla, vzala bys své rozhodnutí zpátky?" zeptal se ještě. "Ne." Zavrtěla rozhodně hlavou. Darat se pousmál. "To je dobře, pak bychom se nepotkali…" Veronika naklonila jemně hlavu na stranu. "Otázka je, jestli je dobře, že jsme se potkali…!" usmála se. Darat na chvíli znejistěl pak se ale taky pousmál. "Co myslíš?" zeptal se. Veronika si ho s úsměvem prohlížela a s odpovědí otálela. "To zatím nemůžu posoudit…" odpověděla pak. Darat přikývl. "Myslel jsem si, že to řekneš…" poznamenal trochu zklamaně.




Filip sklesle seděl u ohně. Všichni byli ve velkém kruhu kolem sálajících plamenů a mluvili spolu. Vedle Filipa seděl z jedné strany David a z druhé Lukáš. Filip ale ani s jedním nemluvil. Pohrával si s malou, pečlivě zabalenou obálkou a stále váhal, jestli ji má otevřít. Byla od Lucie, dostal ten dopis od ní na rozloučenou a tehdy mu řekla, že až se mu po ní bude co nejvíce stýskat a bude mu hodně smutno má ji otevřít. Pohledem přelétl po ostatních. Veronika seděla vedle Lukáše a Darata s kterým něco probírala a sem tam se rozesmála. Filipovi neunikl vražedný pohled, kterým si Lukáš Darata měřil. Pousmál se a očima se vrátil k zpět obálce. Nebyl si pořád jistý jestli je teď ta správná chvíle…Několik minut ještě váhal, pak se ale zhluboka nadechl a pomalu, ji otevřel. "Drahý Filipe! Doufám, že se ti na téhle těžké cestě nic zlého nestane, stále jsem v myšlenkách s tebou a pořád na tebe myslím, mám o tebe velký strach! Jil je pořád tak tajemná a něco jí dělá velké starosti. Chtěla jsem s tebou ještě navíc mluvit o mém otci, ale čas nám to neumožnil. Trápí mě, že jsem si to s ním nevyříkala a nemůže to tak přece zůstat…je to pořád můj otec a já ho mám ráda, ikdyž je takový jaký je…nevím co mám dělat, kdyby se dozvěděl, že jsem byla tady, znamenalo by to pro říši Katautovu možná i válku…jenom si vzpomeň co jsme prožívali, když byl tady na plese…vím, že by nám nikdy nedovolil být spolu ani by naše důvody k útěku nepochopil, na rozdíl od krále Matyáše. Nejhorší je ale jen tak na řešení čekat, doufám, že až se vrátíš všechno se jednou pro vždy vyřeší, určitě se nám spolu podaří najít nějakou možnost a pak naši budoucnost nebude ohrožovat stín strachu a zklamání. Miluji tě! Doufám, že nepodlehneš nástrahám, které tahle cesta přináší a brzo se mi vrátíš!!! Už teď, když na to jen pomyslím a to jsi ještě neodjel se mi po tobě hrozně moc stýská!!! Vůbec si neumím představit, jak to taky bez tebe celou tu dobu vydržím…kdybych jen věděla jak dlouho to bude…Dávej na sebe pozor a vrať se mi co nejrychleji zpátky…, škoda, že jsem nemohla jet s tebou!!! Tvá Lucie…" Filip se zhluboka nadechl. Po tváři mu přelétl jemný úsměv, ale zároveň se myšlenkami vrátil ke králi Angorovi. Vlastně nad ním přemýšlel v poslední době minimálně. Problém s královým jménem byl pěkně složitý a Filip věděl, že je důležitý a jednou ho bude muset vyřešit. Ano, až se vrátí, bude mít spoustu času s Lucií něco vymyslet. S jeho milovanou Lucií. Znova se mu na tváři objevil šťastný úsměv. Vrátil její dopis opatrně do obálky a tu pečlivě schoval. Pak, se šťastným úsměvem přelétl pohledem po svých spolucestovatelích. Naproti Filipovi seděl Gren a Vador. Gren svému společníkovi něco šeptal a Vador jen prudce zakroutil hlavou a zamračil se. Gren začal opět něco vysvětlovat, ale Vador už jej nechtěl poslouchat. Filip se jejich chování velmi podivil, ale po chvíli obrátil svou pozornost jinam. Přestože si už Veronika s Daratem nepovídala, Lukášův výraz a pohledy se vůbec nezměnily od chvíle, než si Filip přečetl dopis, zřejmě mu stačilo už jen to, že vedle Darata zůstala sedět. Jenom se sám k sobě pousmál a otočil se na Davida. Filipa překvapilo, že jeho veselý kamarád byl smutný a zamlklý. Po chvíli si všiml Filipova pohledu a nuceně se usmál. "Co je s tebou? Proč jsi takový smutný?" zeptal se ho tiše Filip. David se zhluboka nadechl. "Jde o mé rodiče, přemýšlím nad tím, co mi o nich Lukáš nedávno prozradil…" vysvětlil a oči klopil smutně k zemi. Filip si na tu chvíli pamatoval. Tenkrát taky seděli kolem ohně, David s Lukášem spolu potichu mluvili o své rodině, Filip tehdy zase nad něčím přemýšlel a Veronika byla celou dobu zamlklá, protože se bála dalších snů, které měly následovat… "Můžeš mi o nich něco říct?" zeptal se opatrně Filip. David zvedl oči od země a upřeně se zadíval na Filipa. Chvíli své rozhodnutí zvažoval, pak se ale zhluboka nadechl a zakroutil hlavou. "Promiň, ale ještě ne, ještě jsem se s tím nesrovnal sám…" odpověděl potichu. Filip přikývl. "Rozumím ti, nemusíš se mi omlouvat, je to koneckonců tvoje soukromá věc…" usmál se na něj. David mu úsměv oplatil a letmo se zadíval do plamenů. "Díky…" zašeptal vděčně.



Vador zaťal ruce v pěst. Stáli opodál ohně kryti temnou nocí, prosvítalo sem jen několik odlesků, které vrhaly na jeho rozzlobenou tvář rudé stíny. Naproti němu stál Gren, stejně rozzlobený. "To snad nemyslíš vážně!!!" vyjel na Grena. "A proč ne! Tebe to neděsí?!!" ohradil se prudce Gren. "Tohle je ale absurdní, to přece nemůže nikdy vyjít!" namítl okamžitě Vador. "Pokud budeme mít trochu štěstí, tak to vyjde!" protestoval Gren. Vador zakroutil hlavou. "Jsi šílenec!" osopil se na něj. Gren se zamračil. "Ne, jenom nehodlám čekat, až nás pánovi naporcují a odnesou na zlatém podnose!!!" Bránil se. Teď už oba o hodně zvýšili hlas. "Tady jsme v bezpečí! Oni nám pomohou, aby se to už neopakovalo!" namítl rozhodně Vador. Gren však jen zakroutil hlavou. "Ne, já jim nevěřím, copak ty víš jací jsou to bojovníci? Museli by být hodně dobří, aby nás dokázali ochránit před nimi, znáš je, víš čeho všeho jsou schopni!!!" protestoval. "Ano, nevím, ale rozhodně to nejsou žádná zbabělci a pokud budeme mít to štěstí na ty ze kterých máš takový strach nenarazíme!!! Jak je vlastně vůbec můžeš srovnávat? Tady se k nám chovají na rovinu a slušně, zachránili nám život a nemusíme se o něj každou chvíli bát!!!" argumentoval Vador. Gren se rozzlobeně nadechl. "Tak půjdeš se mnou?!!" zeptal se rozzlobeně. Vador zaváhal, ale pak rozhodně řekl. "Ne!!!" Když tu odpověď Gren uslyšel prudce se otočil a vyběhl pryč, ven do noční tmy. Vador stál jako opařený a užasle se za ním díval.



Jaro

29. března 2009 v 14:23 | Dincie |  Jednorázové povídky


Dostali jsme ve škole za úkol napsat líčení na téma Jaro... tohle je moje dílo...líbilo se mi, jak jsem ho napsala....a tak je tady..:-))




J a r o



Jaro přichází jak se mu chce. Někdy je tady jak na koni, jindy se mu nechce, ale na to pravé jaro se vyplatí počkat! Poznáte to dobře, když přijde, je to tehdy, když se procházíte venku a vzduch je vlhký a jemný. Na louce se začínají objevovat první kvítky a pomalu zvedají své hlavičky k probuzenému slunci. Slunce, ten nádherný kotouč plný paprsků je laská a pomáhá jim ze sněhových závějí. Ptáci se vracejí z teplých krajin a radostně jaro vítají svým kouzelným a jedinečným zpěvem. Stromy se začínají pomalu zelenat a vytváří se malé lístky, po kterých jemně klouže ranní rosa. Příroda smyje bílé nadělení dešťovými kapkami a všechno s láskou omyje, aby se lesklo diamantem jara. Nad mokrými kvítky neúnavně poletují a bzučí včelky, čmeláci a doprovází je motýlí rej. Všechno kolem se znova probouzí a ospale se vzpamatovává ze smutné zimy. Je to nádherné, když se takhle pokaždé s příchodem jara znova objeví život.



Lay

27. března 2009 v 17:49 | Dincie |  Ohledně blogu :
Tenhle lay se mi strašně líbí!!! :-)) Udělala mi ho moje nejlepší kamarádka Hannah.., já jsem se jí marně snažila asistovat..:-)) ...Snad se mi někdy podaří něco tak nádherného taky stvořit..:-))
Ještě jednou díky moc, je fakt naprosto úžasný!!! :-)) ...Hned jsem se pustila do výroby svého lae..:-)) a dokonce se mi i povedl, už se těším, až si ho po tomhle úžasném lay dám...:-)) ...ale zatím si ho musím ještě vychutnat, protože je...F A N T A S T I C K Ý !!! Děkuju, Hannah!!! :-))


Veronika

25. března 2009 v 20:41 | Dincie |  O Říši Jil...



Jil - Desátá kapitola

18. března 2009 v 10:14 | Dincie |  Jil - Druhý díl

Jil - Druhý Díl :

10. Kapitola - "Katautův rubín"

Filip se mírně naklonil na stranu, aby se vyhnul příliš nízkým větvím. Už dávno ho tahle cesta přestala bavit. Hodně k tomu přispěla i nová opatření, které Veronika požadovala. K Filipově překvapení ji bylo vyhověno a tak cestovali i v noci. Ikdyž Veronika uvedla hned několik pádných důvodů proč by tak měli cestovat, nic to neměnilo na tom, jak to bylo nepříjemné. Navíc ho pořád trápily myšlenky na Lucii, už tak dlouho se neviděli a jemu se po ní strašně stýskalo. Pevně stiskl otěže. Už aby tenhle úkol skončil a on se k ní mohl vrátit…Zvedl hlavu od země a zahleděl se k nebi, skrytém korunami stromů. Trápila ho i Veronika a to její snění. Sny, ve kterých každou noc slyší hlas, co ji vybízí a nutí k vraždě. Je skutečně schopná to doopravdy udělat? Dokázala by Darata opravdu zabít….chladnokrevně, bez výčitek vzít někomu život…? Filip se pohledem vrátil zase před sebe a zadíval se na Veroniku. Neznal ji natolik dobře, aby si dokázal odpovědět. Byla nevyzpytatelná. Musel se sám pro sebe pousmát, když si všiml Lukášova smutného pohledu, kterým se na Veroniku díval. Vždycky si o Lukášovi myslel, že je ze čtyřlístku nejchladnější a nedokázal si ho představit zamilovaného, takže teď mu to připadalo legrační. Na druhou stranu mu ho bylo líto, protože Veronika jeho city neopětovala. Docela by se k sobě s Lukášem hodili, oba navenek chladní, ale pak…Prudce zatáhl za otěže. Konečně malá přestávka, už byl hodně unavený. Seskočil z koně a jemně ho pohladil po krku. Vzal koně za uzdu a přivázal ho k blízkému stromku, pak se otočil a zamířil směrem k Daratovi. "Musíme si na chvíli odpočinout, pak vyrazíme touhle zkratkou, pokud budeme mít štěstí, dorazíme k táboru Východní brány pozítří…" Vysvětil a pohybem ruky naznačil zkratku. "Odtud je to pak kousek k hradu krále…" dodal. David se zamračil. "A pokud štěstí mít nebudeme?" ušklíbl se. Darat se pousmál a na chvíli zaváhal. "Potom nás to může zdržet maximálně čtyři dny…" usoudil. Veronika se podezíravě otočila na Darata. "Jak dlouho u vás trvá : chvíli si odpočineme?!" zeptala se. Darat se usmál. "Tak dlouho, jak je potřeba…" odpověděl. Veronika se otočila na bránu a své společníky. Všichni byli unavení až na ni a Darata. Veronika si ho zkoumavě prohlédla, jeho vytrvalost ji překvapila už když je pronásledoval. Zamračila se. Proč ho musí zabít? Co z toho ten hlas může mít? Je to nějaká pomsta vůči ní? "Veroniko?" prudce sebou trhla, když ji oslovil. Zjistila, že se dívá někam do neznáma a tak zatřásla hlavou, aby zahnala zrádné myšlenky. Podívala se na něj. "Ano?!" zeptala se kysele. "Kdy jste vyrazili z Jilina hradu?" zeptal se klidně a její tón přešel. "Asi před devíti dny…" odhadovala. Darat přikývl. "Je žezlo v pořádku?" Chtěl vědět. Veronika sebou prudce trhla. "Jak víš o - " překvapeně se zarazila. "Čekali jsme váš příjezd, král nařídil maximální ostrahu, pro případ, že by vás někdo přepadl, byl jsem pověřen dohlédnout na vaši ochranu, proto mi král toto tajemství svěřil,…nevědí to ani velitelé jednotlivých oddílů brány…" ujistil ji. Veronika se nejistě rozhlédla, když nad tím přemýšlela. Všichni kolem odpočívali a nevšímali si jich. Přešla k Efikerovi a vzala si malou brašnu, pak se vrátila zpět k Daratovi a místo odpovědi otevřela brašnu. Opatrně z ní vytáhla nádherné žezlo Niuda Feil Katau. Poněkud váhavě ho podala Daratovi. "Snažila jsem se, aby se mu nic nestalo…zvláště, když legenda…" nechala větu nedokončenou a zadívala se smutně na žezlo. "Ano, máš pravdu, ochránila jsi ho výborně, teď už se mu snad nic nestane…" ocenil ji Darat se usmál se na ni. Proti své vůli mu úsměv automaticky oplatila. "Je nádherné, byla by strašná škoda, kdyby se věštba naplnila…" poznamenala Veronika. Darat přikývl. "Znamenalo by to konec, ale podle věštby máme ještě i naději…" ujistil ji a opatrně ji žezlo vrátil. Veronika se na ten klenot ještě naposled podívala a pak ho ukryla opět do hlubin tašky, kterou přemístila na její původní místo. "Mám strach, že čím bude ta cesta delší, tím se šance na zničení žezla a naplnění legendy zvětšuje…" vysvětila a hned toho zalitovala. "Tak proto ti vadí jakékoliv přestávky…" poznamenal. Veronika se zamračila, ale přikývla. "Jak si se vlastně stal velitelem jižní brány?" změnila rychle téma. "To je dlouhý příběh…" usmál se Darat. "Než si všichni odpočinou "jak bude potřeba"…času dost!!!" připomněla kysele. Darat se rozesmál. Veronika se na chvíli ještě mračila, ale pak se taky rozesmála. Členové brány a všichni ostatní, včetně Lukáše se po nich nechápavě ohlédli. "Mám velkou důvěru krále…a troufám si říct, že znám krále lépe než sebe…a král tímto úkolem mohl pověřit jedině takového člověka…" vysvětlil Darat. "Tak to si na tebe budu muset dávat větší pozor, abys o nás králi něco špatného nenapovídal…" usmála se sladce Veronika. "Krále pomluvy nezajímají…, většinou si raději všechno ověří sám…" ušklíbl se. "Tak to se mi váš král bude líbit…" usoudila Veronika. "Jistě mu bude velkou ctí…" odvětil nezvykle zaraženě. "Ehm… Ehm…" přerušil je Lukáš. "Myslím, že už si všichni odpočinuli, mohli bychom tedy vyrazit…!" podotkl kysele a vrhl naštvaný pohled na Darata. "Jistě…" Přikývl Darat. Veronika se ještě na Darata usmála aniž by o tom věděla a přešla k Efikerovi. Ladně se mu vyhoupla do sedla a pohladila ho po sametové hřívě.



Denor stál spokojeně, opřený o zeď v tajemné místnosti vedle trůnního sálu a prohlížel si podstavec. Pořád byl ještě zničený, ale Denor už věděl přesně JAK ho opravit. Vedle něj stála Jil a ustaraně ho pozorovala, jakoby se bála, že se už nikdy nespraví. Denor na její pokyn přešel k podstavci a znova si prohlédl zvláštní křivku, která se táhla až dolů, k zemi. Znechuceně odvrátil pohled. "Vaše veličenstvo…" podotkl. Jil přešla až k podstavci a opatrně do něj vložila Katautův rubín. Místností se prohnal vlahý vánek a rubín s vznesl. Jil si oddychla a o pár kroků odstoupila. "Zase to bude v pořádku…" zadoufala. Denor přikývl. "Navíc, tam rubín může zůstat poměrně dlouho, stačí, když jej vaše výsost vyndá až dojde k úplné výměně…" vysvětloval rychle Dědek a spokojeně se přitom díval střídavě na vznášející se rubín a na Jil. Ta lehce přikývla a pak se na něj otočila. "A co se má pak stát s rubínem až energii pohltí…?" chtěla vědět Jil. Denor se na chvíli zamyslel. "Může se vrátit na své původní místo, na brnění mocného Katauta, vaše výsost nemusí mít o rubín strach, negativní energie, kterou pohltí se v něm přemění na část ze síly žezla…a podle mých výpočtů, pak je možné posílit brnění mocného Katauta, kdyby byl rubín opět připojen k přilbici, dokázal by brnění vylepšit, zpevnit a smýt z něho tíhu tisíciletí…, ovšem bude dlouho trvat, než dojde k naprosté výměně…" vysvětlil Denor. "Děkuji vám…" usmála se na něj a Dědek se šťastně uklonil. "Jsem potěšen vaší důvěrou a uznáním…" poděkoval. Jil se znova pousmála a byla za své rozhodnutí ráda, kdyby byl Denor ve vězení, nikdo by nepoznal, že je podstavec poškozen a jak jej opravit…a taky našel věštbu z legendy…Jil se šťastně usmála, byla to dobrá volba, o tom už teď nepochybovala.




Filip stál vedle Darata a zamyšleně ho pozoroval. "Tady bychom měli vjet…" začal vysvětlovat a prstem v rukavici přejel po mapě. Ještě než vyjeli chtěl jim vysvětlit směr jejich cesty. Veronika stála vedle Darata po druhé straně a zamyšleně se dívala na mapu. Byli tady i všichni ostatní, včetně Vadora a Grena, kterému už bylo mnohem lépe. "Bohužel musíme potom odbočit na naši zdlouhavou cestu, ale pak se můžeme bez problémů vrátit na zkratku…" naznačil opět cestu. "Proč musíme odbočit?" zeptal se Gren. Darat se pousmál. "Je to tam pak neprůchodné, my bychom to možná zvládli, ale s koňmi ne…" namítl. Gren zamyšleně přikývl. "Musíme si taky ověřit, kde se pohybují naši "krvežízniví přátelé"…, vyslal jsem jednoho z členů brány, snad nám to pomůže určit, kde se pohybují…a jak jsou daleko…" vysvětlil Darat. "To - to snad ne…!" zhrozil se Gren. "Oni po nás jdou?" chtěl vědět. Darat se zamračil. "Všechno tomu nasvědčuje…" odvětil. Gren se zamyšleně zadíval na mapu a prohlížel si ji. "Tak to bychom měli už vyrazit…" upozornila Veronika. Darat přikývl a přešel ke svému koni, odvázal ho a vyhoupl se mu do sedla. Všichni ostatní rychle následovali jeho příkladu a nasedli a na koně. Pak společně s Daratem v čele vjeli na zkratku.




Moje diplomy

17. března 2009 v 21:59 | Dincie |  Spřátelená království


Tenhle krásný, můj mimochodem první diplom je od Hannah...děkuju moc!!! :-))




....a Hannah mi udělala ještě jeden diplom, děkuju! :-)



Tenhle nádherný diplom jsem dostala od Jahůdky, děkuju moc!!! :-)



...tento naprosto originální a krásný diplom je od Mitsuki...:-))




A tady je nádherný diplom od Kamilky...děkuju moc!!! :-))


Diplom od Kamilky s přáním krásného léta pro všechny její SBčka...


A diplom od Mitsuki za věrnost blogu....v krásných pastelových barvách....





....Diplom od Mitsuki za bleskajdu...





Diplom od Křupelky pro všechny její SBčka...








Diplom od Ewelyn Dark


Od Ewelyn Dark



Diplom od Peony


Od Peony



Od Labandy....


Klikačka - animačka od Labandy



Diplom od Labandy



Diplom od Labandy...































Od Toma...  


Diplom od Toma



Od Týnky...ve žlutém nádechu...


Od Týnky

1 000

17. března 2009 v 21:58 | Dincie |  Ohledně blogu :


To je fantastické!!! :-)) Moje první 1 000!!! :-)) Všem, kteří zašli na můj blog děkuju moc!!! ;-) To je neuvěřitelné...1 000..pořád tomu ještě nemůžu uvěřit..!!! :-))

Diplomy pro spřátelená království

15. března 2009 v 16:57 | Dincie |  Spřátelená království






























... a když už jsem dělala to Stmívání, tak jsem neodolala a vyrobila jsem i pro Hannah za to, že byla mým prvním Spřáteleným královstvím :





Akorát jsem nevěděla, jestli pro Vickki, nebo pro Vickky...:-D..tak mě když tak oprav...:-D :-D :-D


Pro Mitsuki




Diplom pro Ondru...





Diplom pro Monu Lunette....




Diplomek pro Lady Aristes....





Diplom pro Ewelyn Dark...





Diplom pro Peony


Pro Labandu


Pro Týnku

Travis - Sing

15. března 2009 v 9:50 | You tube |  Travis
Tuhle písničku jsem poprvé slyšela od mojí nejlepší kamarádky, moc se mi líbila...a tak je tady.. :-)




Boty proti lásce

14. března 2009 v 23:06 | You tube |  Lucie Vondráčková

Jil - Devátá kapitola

14. března 2009 v 23:05 | Dincie |  Jil - Druhý díl

Jil - Druhý Díl :


9. Kapitola - "Útěk tří zvědů"


Jil seděla na trůně a právě mluvila s jedním Nellondským vyslancem, když Denor prudce vtrhl dovnitř. Jil překvapeně vstala a tázavě na něj pohlédla, zatímco vyslanec se uklonil a odešel. "Probereme tuto záležitost zítra…" omluvila se Jil vyslanci a pak se otočila na Denora. "Co se stalo?! Doufám, že je to důležité…" zeptala se ho a zpátky se posadila. Denor spěšně přikývl a uklonil se jí. "Veličenstvo, našel jsem velikou vzácnost…" začal a Jil zpozorněla. "O co jde?" chtěla vědět. Denor jí spokojeně podal papír z legendy. Jil si ho vzala a chvíli zamyšleně prohlížela, pak se najednou překvapeně podívala na Denora a zalapala po dechu. "To je přece…" Denor přikývl. "Ano, věštba z legendy…" dokončil za ni. Jil se očima vrátila zpět k papíru a četla nahlas. "Kde voda je křišťálová, stromy mohutné a staré, kde v míru a blahobytu vládne nový král, tam se rozkládá říše Katautova. Stará brána chrání osudy všech, ale jednou přijde den, kdy se navždy uzavře. Pak již nerozezná dobro a zlo, pak přijde temný věk. Zkázou všech se stane jejich jediná naděje. Žezlo Niuda Feil Kataut, žezlo, které bude nenávratně a vážně poškozeno. Vinu ponese prastarý podstavec, který dokáže opravit jen jediný člověk. Ten, jehož duše prošla temnotou a vrátila se k dobru. V téže těžké chvíli si žezlo zvolí ochránce, ty kterým bude určeno zachránit zemi před zkázou. Budou to čtyři lidé. Z nich nesmí zemříti ani jediný, neb znamenalo by to definitivní konec celé říše. Všichni jsou stejně důležití a musí splnit svůj úkol, své poslání, aby zachránili skomírající říši. Osud bude stát proti nim a bude záležet jen na jejich odvaze a věrnosti, protože zrada nepříteli je příliš lákavá a snadná... A z lásky hněv pak posbírá své vojsko a bude toužit po krvi. Po krvi nevinného…Než hněv v zaslepení procitne a vrátí svou čest králi, falešný přítel zradí. Touha po moci zaslepí falešné srdce a jeho dny budou sečteny. Však než nepřítel udeří, jeden z vyvolených napraví zlo napáchané na bráně a tím zkříží všechny plány. Další z vyvolených rozpozná nepřítelovy úmysly, ale nedokáže to včas. Znova se temnota stáhne do prokletého hradu, poznamenaného dvojí smrtí a bude vyčkávat na svou příležitost…Zlomený z vyvolených najde cestu k osudnému hradu, aniž by o tom měl nepřítel sebemenší zdání. Ve skrytu lásky vyvolení udeří a setkají se konečně tváří v tvář se svým skutečným protivníkem. Jen jediný z vyvolených ho dokáže zabít a ukončit tak trýznění nevinných. Pak bude říše Katautova věčně skvétat v harmonii dobra." Když dočetla zmateně se podívala na Denora. "Ale to znamená, že pokud už se poškodil podstavec, bude zničena i brána…" vysvětlila. Denor se zhluboka nadechl. "Ano, je to tak, věštba mluví jasně, aby nastala harmonie, musí nejdříve přijít zkáza…a to čeho jsme se vždy báli…" dodal. Jil se zamračila na papír. "Potom nemůžeme nic udělat, je - li to skutečně osud, aby se tohle stalo…" vzdychla. "Ano, ale…přemýšlel jsem, jak opravit onen podstavec a podle spisů jsem zjistil, že malá část energie žezla se vymkla kontrole a negativně působila na podstavec a ikdyž to byla jen nepatrná část obrovské síly žezla, za těch 100 let dokázala vytvořit jemnou křivku a…poškodit tak samotné žezlo…" Vysvětlil Denor. Jil se na něj zamyšleně dívala. "Ale, jak se potom může ještě podstavec opravit?" chtěla vědět. Denor se pousmál. "Velmi jednoduše, stačí, když vaše výsost na místo žezla umístí do postavce obyčejnou věc bez magie, třeba nějaký klenot, nejlépe rubín, který do sebe negativní energii z podstavce automaticky přemístí a tím podstavec i opraví…" navrhl Denor a znova se pousmál. "Ale podstavec nedokáže přijmout nic jiného, než žezlo…" namítla Jil. "Ovšem, musí to být také rubín z Katautovy přilbice…" doplnil Denor. Když totiž mocný Kataut naposled bojoval, jeden z protivníků mu mečem poškodil přilbici a tak uvolnil rubín v ní zasazený, ten se nyní nacházel spolu s brněním, vystavený ve skleněné vitríně Jilina paláce. "Je to úplně ten stejný rubín, jaký je zasazen i v žezlu, takže ho podstavec příjme…" vysvětlil spokojeně Denor. Jil se rozzářily oči. "Vymyslel jste to dokonale…!" pochválila ho s úsměvem. "Děkuji, veličenstvo." Denor se jí zlehka uklonil a znova se pousmál.



Filip seděl před prvním ze zraněných mužů. Díky péči členů brány se jeho rány hojily rychle a také už pominula jeho únava a vyčerpání. Druhý z mužů na tom byl hůř. Museli také několik hodin čekat, než přišel vůbec k sobě. Jeho poranění byla vážnější a více hloubková, Filip přemýšlel, co se jim mohlo stát, že byli tak zbědovaní a na pokraji sil. Vedle Filipa byl i Darat a všichni ostatní, Veronika, jako vždy na opačné straně od Darata. Muž před nimi si odkašlal, než jim prozradil důvod jejich zranění. "Dlouho jsme sloužili svému pánu, jako zvědové…" na chvíli se odmlčel a Veronika se významně podívala na Darata, ten se však jen pousmál. "…Byli jsme pod jeho vládou však nedobrovolně a toužili jsme po svobodě a dřívějším životu…, jednoho dne se naskytla skvělá příležitost a nám se podařilo utéci ještě s dalším zvědem…" Filip se zamyslel. "Nejmenoval se náhodou Utarus?" zeptal se. Muž přikývl a zmateně se na něj podíval. "Jak to víte?" chtěl vědět. Filip se pousmál. "Už jsme se s ním setkali…" vysvětlil. Muž se rozzářil. "Pak mě jistě pochopíte…" usmál se. "Utarus měl větší štěstí než my, podařilo se mu uniknout hlídkám….my jsme to nestihli včas a tak jsme ztratili příliš mnoho času obcházením míst, kde jsme předpokládali, že má pán své špehy…, mezitím byl náš útěk objeven a my jsme se nedostali dostatečně daleko…, za nějakou dobu se pánovým krutým bojovníkům podařilo nás dohonit…." Muž se na chvíli odmlčel a sklopil pohled k zemi. "Ti bojovníci jsou pánovou největší chloubou…., už jen z jejich pohledů běhá mráz po zádech…, jsou nevýslovně krutí a neznají slitování…, říkají si : "Krvežíznivci"…bojovali jsme, ale proti nim jsme neměli sebemenší šanci…měli obrovskou přesilu a navíc jsou perfektně vycvičení v boji…" zvedl oči od země a zahleděl se do očí každého z nich. "Nejdříve nás mučili, aby zjistili, jestli jsme něco prozradili, ale když přišli na to, že nic nevíme, ubližovali nám pro zábavu…, můj společník se jim postavil a odporoval a tak…" na chvíli se odmlčel a zahleděl se k místu, kde odpočíval druhý muž. "Tak ho mučili, že málem vypustil duši…" zašeptal a znova sklopil oči k zemi. "Jak jste jim utekli?" zeptala se užasle Veronika. Muž se hořce pousmál. "Udělali chybu, když nás podcenili, mysleli si, že jsme naprosto vyčerpaní a zbědovaní, proto přestali být opatrní…a mě se podařilo zbavit se pout, díky dýce jednoho z nich, kterou tam nechal ležet…osvobodil jsem i svého společníka a sebrali jsme poslední zbytky sil a utekli. Pak nás ale přemohlo vyčerpání a rány, proto jsme omdleli únavou a vysílením a vy jste nás našli a zachránili nám život…" zvedl oči od země a vděčně se na ně podíval. "To ale znamená, že krvežíznivci jsou nám v patách…." Otočila se pohotově Veronika na Darata. "Nemůžou nás nikdy najít, jdeme sice po oné cestě, ale využíváme zkratek, které nemohou znát…také cestujeme k dalšímu z oddílu brány a proto jsme v bezpečí…" uklidnil ji jemně a přitom z ní nespouštěl oči. "Jak to víš tak jistě?" namítla ještě, ale už stejně jemným tónem. Darat se znova usmál. "Protože, tyhle informace znají jen členové brány a ti jsou králem vybíráni pečlivě…" odpověděl. Veronika se ušklíbla a ještě chvíli si Darata zamyšleně prohlížela, než se vrátila pohledem zpět k prvnímu muži. "Jak se vlastně jmenujete?" chtěla vědět. "Nemyslím, že by moje jméno bylo důležité…" podotkl muž. "…Jsem Vador." Dodal. "A tohle je Gren…" ukázal na druhého muže, který s ním cestoval. Veronika přikývla a zahleděla se mezi stromy. V mysli ji napadla jediná otázka, ale bála se ji vyslovit nahlas. Sklopila oči k zemi a přála si dostat odpověď co nejdříve, protože ta otázka byl důvod, proč přistoupila na tuto cestu.



Strach

14. března 2009 v 23:05 | You tube |  Lucie Vondráčková


Láska na 100 let

13. března 2009 v 15:06 | You tube |  Lucie Vondráčková

Jil - Osmá kapitola

10. března 2009 v 17:21 | Dincie |  Jil - Druhý díl
Jil - Druhý Díl :

8. Kapitola - "Legenda"

Denor se usilovně přehraboval v papírech. Už několik týdnů se snažil najít nějaké řešení, cokoliv, co by mu pomohlo podstavec spravit, pro případ, že by za dalších sto let mělo být žezlo převezeno zpátky. Věděl, že tento děj je neměnný a oprava podstavce může zabrat klidně i dvacet let…Zamyšleně odložil jeden papír stranou. Nehodlal si připustit, že se mu zatím nedaří najít žádné řešení. Všechny spisy, staré dokumenty ani cokoliv jiného se ani slůvkem nezmínily o případě, že by se podstavec mohl rozbít…Učenci, kteří je psali se na to evidentně báli jen pomyslet…Denor se při té představě ušklíbl. Položil ostatní papíry zpátky na malý stolek a vrátil se k tomu, který před chvílí odložil stranou. Text byl zašlý, ale tak tomu bylo u většiny svitků, ale také byl psán ve starokatautštině. Denor tento jazyk ovládal dobře a v současnosti byl jediný v Říši Jil, kdo ho znal, kromě její vládkyně, ale už dlouho se nesetkal s žádným dokumentem psaným v tomto jazyce. Katautštinu ovládali jen ti nejlepší učenci a badatelé staré říše Katautovy. Onen svitek se o ničem podobném, jako rozbití podstavce nezmínil přímo, ale Dědkovi připadalo, jakoby v textu byl přesto skrytý klíč. Klíč, který musí objevit…Pozorně si prohlédl obsah listu a zjistil, že je to ztracený papír z prastaré legendy, která byla kdysi předpovězena. Udiveně si papír prohlížel. Jediná kniha, ve které byla věštba uchována se před pěti sty lety ztratila a pravděpodobně ji někdo zničil…Denor proto nechápal jak se podařilo uschovat tento papír z oné knihy…Znova si ho zmateně prohlížel. Legendu znal dobře, tak jako Jil, ale nikdy ho nenapadlo, že je v ní současně i řešení a odpovědi…Na tváři se mu objevil vítězoslavný úsměv. Týdny hledání se vyplatily, teprve teď si uvědomil jaký našel poklad. Legenda byla největší hrozbou pro celou Říši Katautovu, ale teprve teď Denora napadlo, že je současně i řešením. Zhluboka se nadechl a rozhlédl se po knihovně, ve které hledal. Nikdo, ani Jil neznal přesné znění legendy, protože jejich předci se jí tolik báli, že dali pravděpodobně zničit všechny knihy, které se o ní zmiňovaly a bohužel včetně té poslední… Poslední kniha se jmenovala "Legenda" a obsahovala právě onu věštbu…Denor obrátil papír a zkoumal zadní stranu. Byl pořád ještě v šoku, že drží v ruce věštbu z legendy…Pak zvedl oči od vzácného objevu, protože ho právě napadlo, jak opravit podstavec…

Filip prudce přitáhl otěže svého koně. "Už zase?!" rozzlobila se Veronika a nesouhlasně se podívala dopředu, Daratovým směrem. "Nepřeháníš to s těmi přestávkami náhodou?" zeptala se kysele a seskočila z koně. Darat se na ni otočil a přitiskl si prst ke rtům. Veronika znejistěla a pátravě se rozhlédla kolem. Stromy šuměly pod jemnými nápory větru a ve vzduchu zašustily jen křídla několika poplašených ptáků. Veronika se pohledem vrátila zpět k Daratovi a očima se ho zeptala na důvod jeho neklidu. Darat se na ni však nepodíval a věnoval svou pozornost několika stromům před sebou. Pátravě si je prohlížel a tiše s mečem v ruce se k nim blížil. Něco se tam hýbalo, tím si byl jistý. Opřel se zády o jeden ze stromů a napřáhl meč, pak se otočil a provedl rychlý výpad. Před ním se krčil neznámý muž. Ležel opřený o jeden ze stromů a keře kolem jej dokonale kryly. Darat opatrně s mečem napřaženým na neznámého popošel blíž. Muž byl na několika místech těžce raněný a krvácel. Na zápěstích a kotnících se mu táhly hluboké tržné rány. Oblečení na sobě měl roztrhané a špinavé. Darata napadlo, že byl spoután a mučen v okovech. Muž tiše zasténal a tím ukončil Daratovo rozhodování. Schoval meč a klekl si k muži, aby ho odtál na cestu. Když se mu to povedlo, zavolal na několik členů brány, aby mu pomohli ošetřit rány neznámého. To už ale všichni stáli zvědavě kolem něj. Veronika se na Darata tázavě podívala. "Víš kdo to je?" chtěla vědět. Darat zakroutil hlavou. "Ne, ale zvěd to určitě není…" odpověděl a ušklíbl se, když spatřil znechucenost v jejím obličeji. "To není nikdy jisté…" poznamenala. "A jak by nás asi v tomhle stavu špehoval?" zeptal se jí Filip. Veronika se zamračila a jeho poznámku ignorovala. "No, ale co s ním teď uděláme?" přemýšlel Lukáš. "Je skutečně bezpečné ho vzít sebou? V téhle chvíli si nemůžeme být jisti ničím…" dodal. Darat se otočil na Veroniku. "Co myslíš?" usmál se. Veronika se zamračila nejdříve na Darata, pak na muže ležícího na cestě. "Já bych se ho zbavila…" odpověděla s pohrdáním. "Může to být past…" dodala. "Ty vidíš pasti už úplně všude a jak to bylo s tím zvědem?" namítl David. "Zvědem?!" otočil se Darat překvapeně na Davida. "Ano, tenkrát jsme si taky mysleli, že je to past, že bychom ho měli zabít…, že toho ví moc…ale potom se ukázalo, že byl nevinný!" vysvětlil David. Veronika se zamračila. "Ale to bylo poprvé, co jsem poznala nevinného zvěda…" konstatovala. "A jak jste si to ověřili, že byl nevinný?" zajímalo Darata. "Lukáš s ním odjel k bráně Jil, bylo to jediné řešení, kde jsme ho mohli ochránit před jeho pánem a současně si ověřit jeho nevinnost, když se Lukáš vrátil, zjistili jsme, že opravdu byl nevinný, protože prošel bránou…" vysvětlil David. "Neznáš náhodou pána hradu An - roid?" napadlo Filipa. Darat se zamračil. "Nikdy jsem o nikom takovém neslyšel, ten hrad už je přece dlouho zničený…" odpověděl. "Ten zvěd nám prozradil, že sloužil právě pánovi hradu An - roid…, ale možná to říkal jenom proto, že byl unavený a vyčerpaný…" odůvodnil svou otázku Filip. Než mu mohl kdokoliv odpovědět, muž na zemi znova zasténal, když se ho pokusil jeden z členů brány nadzvednout. Muž pootevřel unavené oči a chvíli si všechno kolem zmateně prohlížel. Darat se k němu sklonil. Muž ho prudce chytil za vestu a sípěl. "Tam! Pomozte mu! Zachraňte ho!!!" ukazoval a máchal jednou rukou k nedalekému jalovčí. Darat přikývl a muž ho pustil. Rychle přešel až k na místo, které mu ukázal a pozorně se rozhlédl. Kousek před ním ležel jiný muž. Darat přešel až k němu a prohlížel si ho. Muž před ním byl v bezvědomí, měl podobné rány jako ten první, ale byl drobnějšího vzrůstu. S pomocí členů brány ho Darat odnesl k tomu prvnímu a postaral se, aby muže ošetřili. "Víc už jich tu není, že?" zeptala se kysele Veronika, když uviděla druhého. Darat se jen pousmál a klekl si k prvnímu z mužů. Díky členům brány už nekrvácel a pomalu se zotavoval z dřívějších mdlob. "Děkuji vám…" zašeptal a zhluboka se nadechl. "Takže, co s nimi uděláme…?" zeptal se Lukáš. Darat se na něj otočil. "K bráně do říše Katautovy je to moc daleko…a kdybychom je tady nechali, nepřežili by…" konstatoval. "Takže?" ušklíbl se Lukáš. "Takže je vezmeme sebou…" rozhodl Darat a uhnul Veroničině vyčítavému pohledu. Filip a David se naopak pousmáli. "Jak je to vlastně daleko do hradu krále Erika?" napadlo Filipa. Darat se postavil a na chvíli zamyslel. "Vzhledem k tomu, že jste si vybrali tu delší cestu, odhaduji…tak týden…" usoudil. Veronika se zamračila. "V tom případě bychom tady neměli jen tak stát, ale pokračovat v cestě…už tak nás dost drželi…" při posledních slovech se otočila na muže ležící na zemi. Darat přikývl a usmál se na ni. Veronika ale odvrátila pohled a přešla zpět k Efikerovi. Členové brány vytvořili z velkých větví nosítka, které připevnili ke koním. Zraněné muže na ně pak opatrně přemístili. Veronika se ladně vyhoupla do Efierova sedla a všechno zamračeně pozorovala. "Bude nás to zdržovat…!" upozornila Darata, když kolem ní procházel. "Hodně zdržovat!" dodala. Darat se na ni podíval, ale pak smutně sklonil hlavu. "Já vím…, ale nemůžeme je přece nechat na pospas osudu…" odvětil. "Dobře, pak bychom ale měli omezit přestávky na minimum a cestovat i v noci, pokud tam teda chceme dorazit včas…! Nesmíme zapomenout na naše poslání pro krále…" upozornila. Darat zvedl oči od země a podíval se na ni. "Proberu to s ostatními…" slíbil. Naposledy se na ni podíval, než se vyhoupl do sedla svého koně. Pak všichni zamířili pryč a rozjeli se na dlouhou cestu.


Vážím si Vaší návštěvy! Ať už jste odkudkoliv...! ;-) :-D ;-)

Flag Counter