Únor 2009

Jil - Sedmá kapitola

27. února 2009 v 20:01 | Dincie |  Jil - Druhý díl
Jil - Druhý Díl :

7. Kapitola - "Dvě cesty"


Filip si prohlížel tábor. Už když sem dorazili se mu líbil, působil přátelsky a chyběl mu ten mohutný, elegantní vzhled, jaký měla většina míst v Jilině hradu. Bylo to něco jiného, připomínalo mu to Angorovo království, zemi kde se narodil a vyrůstal. Spokojeně se pousmál, když si vzpomněl na lesy Brainor, louky a paseky, kde si jako malý hrával. A samozřejmě Angorův hrad. Na ten už ale tak hezké vzpomínky neměl. Trochu se zamračil, když se mu v hlavě vybavil obličej krále Angora, kterého tolik nenáviděl. Zatřásl hlavou, aby zahnal myšlenky na krále a znova se zadíval na tábor. Kolem několika stanů k němu mířil David. Filip se pousmál a sešel k němu. "Za chvíli vyrazíme…" upozornil ho David. Filip kývl a společně sešli až k Daratově stanu, kde se měli sejít. Vešli dovnitř. Darat stál u malého stolku a něco vysvětloval jednomu ze svých mužů. Byla tam i Veronika, která hrdě stála s rukama založenýma v bok na opačné straně stanu a prohlížela si všechno kolem, až na Darata. Filip si všiml její podrážděnosti a nervozity. Když vešli dovnitř, Darat odtrhl oči od papírů na stolku a pousmál se. "Takže, bohužel severní cesta je prozatím nepřístupná…" začal a znova se zahleděl do papírů. "Proč?! Nějaké problémy?!" chtěl vědět Filip. Darat se na něj usmál. "Bohužel ano, máme tam pár nesrovnalostí s místními obyvateli…" ušklíbl se. Veronika zvedla oči. "Ani s pár vesničany si nedokáže udělat pořádek…!!!" zašeptala, ale Darat to slyšel a otočil se k ní. "Kéž by to bylo takhle jednoduché…!" odvětil. Pak se ale vrátil opět k papírům. "Takže, nám zbývají už jen dvě cesty…jedna z nich je nebezpečná, ale budeme tam poměrně rychle…" usoudil. "A ta druhá?" chtěl vědět David. "Ta je mnohem bezpečnější, ale bude nám to trvat dlouho…" namítl. "Takže kterou chcete jít?" ušklíbl se a prohlížel si je jednoho po druhém až se zastavil na Veronice. Chvíli si ji prohlížel a přemýšlel. Filip se taky zamyslel. "Já jsem pro tu bezpečnější…" řekl. "Nemůžeme si dovolit riskovat..."odůvodnil svůj názor. Darat se pousmál. "Souhlasím s tebou, opravdu jde o hodně…" přidal se. "Taky myslím…" pokýval hlavou Lukáš. Veronika se zamračila. "Já jsem pro tu rychlejší…" řekla, po chvíli přemýšlení. "Pokud nás ještě někdo pronásleduje, nebude čekat, že si vybereme tu nebezpečnější…" vysvětlila. "To je taky pravda…" přidal se Lukáš. Darat se zamračil. "Takže pro kterou cestu jsi?" zeptal se znechuceně. "Pro tu první…" usoudil nakonec Lukáš. "Jaká překvapivá změna…to bych bratříčku nečekal…" ušklíbl se David. "Takže je to na mě…" konstatoval s úšklebkem. "Myslím, že čím dřív to budeme mít za sebou, tím lépe…ale riskovat taky nechci…." Přemýšlel. "Takže, jsem pro tu druhou…" rozhodl nakonec. Darat přikývl a zadíval se znova do papírů. "V tom případě, bychom měli vyrazit hned…" řekl a přejel prstem po mapě. Veronika jemně přikývla a poněkud rychle odešla. Darat vzal mapu do ruky a vyšel za ní. Po jeho odchodu opustili stan i všichni ostatní. Veronika prošla kolem několika stanů a zamířila k volnému prostranství, kde byli uvázaní, nebo se pásli všichni koně. Přešla k Efikerovi a ten ji přivítal jemným šťouchnutím. Pohladila ho po hřívě a on k ní spokojeně sklonil hlavu. "Jak se jmenuje?" Veronika se po této otázce naštvaně otočila. Darat stál kousek od ní a prohlížel si Efikera. Chvíli váhala, jako by zvažovala jestli si její odpověď vůbec zaslouží. "Efiker." Sdělila mu nakonec a proti své vůli se na něj podívala. Hlavou jí proběhlo několik pomatených myšlenek a donutily ji zamyslet se nad tím, proč ho chce někdo nechat zabít…Zhluboka se nadechla a vrátila se pohledem zpět k Efikerovi. Jemně mu sjela chvějící se rukou po hřívě. Darata její chování překvapilo, ale než stačil cokoliv říci doběhli k nim i ostatní. David se na Darata usmál a přešel ke svému koni, zatímco Lukáš se na něj zamračil, jako na úhlavního nepřítele. Filip se zadíval na Veroniku a přešel k ní. "Můžu s tebou mluvit?" zeptal se potichu, takže ho slyšela jen ona. Veronika se na něj překvapeně zadívala, ale pak jemně kývla hlavou. Odešla od Efikera stranou až k Filipovi a když je nikdo nemohl slyšet zeptala se ho: "Co se děje? Proč jsi se mnou chtěl mluvit?" Filip na chvíli zaváhal. "Máš v plánu skutečně zabít Darata?" chtěl vědět. Veronika mlčela. "Nevím…, nepřemýšlela jsem nad tím…" zalhala. Ve skutečnosti na to myslela od chvíle, kdy ho poprvé spatřila, mimo své sny. Filip se zamračil. "Možná ani nebudu muset…" zadoufala nahlas Veronika. Filip se otočil zpátky k Daratovi, jakoby se chtěl ujistit, že ho neposlouchají, nebo nepozorují. "Dobře,… jenom jsem to chtěl vědět…" zhluboka se nadechl a vrátil se k ostatním. Veronika se za ním sklesle dívala. Pak přešla k Efikerovi a stejně jako ostatní se mu vyhoupla do sedla. V čele s Daratem, projeli táborem a zmizeli v nitru lesa.


Jeli dlouho, ale měli dostatečné přestávky.V tom byl Darat laskavější než Veronika, která při každé zastávce zvedla oči a dávala tak najevo svůj nesouhlas. "Jenom nás to zbytečně zdržuje na už tak dost dlouhé cestě…!" namítala. Darat se na ni pokaždé pousmál a snažil se jí vysvětlit, že je to nezbytné, protože by mohli přecenit své síly…Tyto argumenty Veronika pokaždé ignorovala. Filip si všiml, jak se Lukáš na Darata mračí a musel se tomu pousmát. Jeho láska k Veronice byla krásná a určitě i velká, ale Filip se obával, že zbytečná…a neopětovaná. Díky Veroničiným znechuceným pohledům, kterými dávala najevo nesouhlas s délkou přestávky, ji Darat ukončil dříve než bylo v plánu a vydali se opět na cestu. Les byl nádherný a Filip si se zájmem prohlížel všechno kolem sebe. Znova se ve vzpomínkách vrátil ke chvíli, kdy utíkali k Jil. Pousmál se, při té vzpomínce a byl za své rozhodnutí rád, kdoví co by se stalo, kdyby to neudělali….Tenkrát nad tím ale váhal a nebyl si jistý, jestli je to správné, navíc nechybělo málo a jejich plán mohl kdokoliv odhalit…A kdyby se Angorovi podařilo je chytit…Po tváři mu přejel kyselý úšklebek. Z přemýšlení ho vytrhla Davidova tichá otázka. "Co si o něm myslíš?" chtěl vědět a hlavou jemně cukl Daratovým směrem. Filip s odpovědí zaváhal. "Myslím, že to není tak zlé…připadá mi sympatický…" odvětil a zadíval se na Davida. "Taky si myslím…" souhlasil David. "Nechápu proč Lukášovi tak vadí…" zašeptal. Filip se ušklíbl, jemu to bylo nad slunce jasné. David se po chvíli ticha otočil zpátky a usoudil z Filipova mlčení, že taky neví. Filip se zhluboka nadechl chladného lesního vzduchu. "Kdo ví, jakým rozhodnutím bude muset čelit zítra?" přemýšlel.


Jil - Šestá kapitola

19. února 2009 v 20:27 | Dincie |  Jil - Druhý díl
Jil - Druhý Díl :


6. Kapitola - "Darat"


Když si sbalili věci, jak nejrychleji mohli a nasedli na koně začal zběsilý útěk. Příliš nízké větvičky a lístky jim působily drobné rány a škrábance. Přesto jeli jak nejrychleji mohli. Byl to závod, závod o čas. Neznámého neslyšeli, ale věděli, že je pronásleduje. Veronika na Efikerovi jela v čele a řídila směr jejich útěku. "Musíme se dostat k úpatí Katautových skal…tam se můžeme schovat…" sdělila jim. Řekla to tiše, ale v nočním tichu narušeném jen kopyty koní to bylo dost zřetelné. Projeli houštím a k tmavému nebi se prudce zvedlo několik poplašených ptáků. Filip se po nich krátce ohlédl. "To nestihneme…" zašeptal David. Katautovy skály byly poměrně malé výstupky ve srovnání s ostatními horami Katautovy říše, ale bylo v nich hodně podzemních chodeb. Podle toho, co Filip slyšel a četl je vytvořili lidé, kteří utíkali do Katautovy říše tak jako on a byli pronásledováni. Filip se otočil dozadu. Neviděl nic kromě obrysů stromů a to ho právě děsilo. Myšlenka na to, že se nepřítel vynoří ze tmy za ním a on to ani nepostřehne, ho vyděsila. Zhluboka se nadechl a popohnal koně. Tak jako David si dobře uvědomoval, že dojet ke skalám se jim nepodaří včas, ale pořád ještě doufal. Vjeli na mýtinu. Efiker jí projel, ale když chtěl pokračovat v cestě, k zemi se s hlasitým třesknutím svezla trnová hradba. Efiker se před ní prudce vzepjal a málem shodil Veroniku ze sedla. Ve stejnou chvíli se jim zahradily i všechny ostatní možné úniky z mýtiny. Byli v pasti. Seskočili z koní, Veronika a David napjali luk a Lukáš s Filipem si připravili meče. Čekali. Jediné co ticho kolem rušilo, byl jejich zrychlený dech, neklidné ržání koňů a polekané hrabání jejich kopyt. Stáli na mýtince s luky a meči nachystanými k obraně. Efiker neklidně házel hřívou a několikrát se znova vzepjal. Každičký sval v nich byl napnutý. Všem se lehce třásla ruka. To čekání je ničilo. Najednou mezi ně dopadlo několik šípů, které se slepě se zabodaly do trávy. Z větví seskočilo několik mužů a další vystoupili zpoza stromů. Všichni byli zvláštně oblečení a obličeje, kromě očí, jich dokonale zakrývaly tmavé šátky. Přes hlavy měli kápě a byli skvěle ozbrojeni. Mlčky kolem nich utvořili kruh. Několik sekund se na vzájem měřili pohledem. Pak se jeden z nich otočil a lehce mávl rukou nahoru směrem k jednomu ze stromů. Jedna trnová hradba se vytáhla nahoru a byla opět skytá v koruně stromu. Volnou cestou, která se objevila prošel jejich pronásledovatel. Byl vysoký a stejně oblečený, jako ti ostatní. Přešel až k nim a chvíli si je prohlížel. "Co pohledáváte v tomto království?" zeptal se. Jeho hlas nezněl výhružně, naopak. A jeho modré oči ještě více prozrazovaly, že to není zlý člověk. Veronika si ho překvapeně prohlížela. Pak mu odpověděla. "Jsme vyslanci jejího veličenstva Klaudie Nefterent Diany Jil…" když uslyšel její odpověď pousmál se. "V tom případě jste tady vítaní…omlouvám se, jestli jsme vás vylekali, my jsme členové "jižní brány" jsme pro naše království to, co je brána pro království Jil, aspoň se o to snažíme…" kývl na několik mužů a ti odstranili i zbývající trnové hradby. "Musím se ale ještě zeptat, proč přijíždíte, myslím, že důvod vaší návštěvy znám, ale přesto…" chtěl vědět. Veronika se lehce zamračila. "Důvod smí znát jenom ten, koho se týká…" odvětila nesmlouvavě. "Jmenuji se Darat…" znova se pousmál. "Veronika…" odsekla. Potom se mu představili i ostatní a on je na oplátku seznámil se zbytkem brány. Veronika se po celou dobu urputně mračila. Když představování skončilo, Darat jim nabídl, že je doprovodí ke králi, nejdříve, ale, že je dovedou do jejich tábora, aby si odpočinuli. S tím všichni souhlasili, dokonce i Veronika, ikdyž poněkud kysele. V doprovodu brány procházeli houštinami a skrytými stezkami. Filipovi připadalo, že jdou snad celou věčnost. Na nebi se už rýsovaly první červánky. Nakonec se tam ale dostali dříve, než slunce ozářilo nebe prvním, ranním paprskem. Darat rozhrnul husté křoví a odhalil tak jejich tábor. Ve svitu záře vypadal kouzelně. Byla to mýtina posetá velkými, prostornými stany se znakem Erikova království. Několik stanů bylo navíc, Darat jim nabídl, že si mohou vybrat kterýkoliv z nich. "Odpočiňte si a až budete chtít vyrazit, přijďte za mnou…" pousmál se a odešel ke zbytku brány, něco jim vysvětlil a zmizel v jednom ze stanů. Veronika se za ním znechuceně dívala. "Proč se tak tváříš?! Něco se ti na něm nelíbí?" zeptal se jí Filip. Veronika se zamračila. "Vzpomínáš co jsem ti řekla o mých snech?" zeptala se a upřela na něj pohled svých hnědých očí. "Ano…" přikývl Filip, na to si pamatoval až moc dobře. "To byl on…" zašeptala. Filip se polekaně ohlédl na místo kam Darat zašel do stanu. "Počkej…to nemůže být…." Zalapal po dechu. "To je ten co ti to našeptává?!!" polekaně se podíval zpátky na Veroniku. "Ne…, toho mám zabít…" Sklopila oči a tiše přikývla. "A jsi si jistá že - " začal Filip, pak se podíval na výraz v její tváři a dostal odpověď. Chvíli si ještě hleděli do očí, pak Veronika uhnula pohledem a rozhlédla se po stanech. Jeden z nich si vybrala a vešla do něj. Filip byl jediný, kdo si ještě nevybral stan. Podíval se na ně a bezmyšlenkovitě jeden určil. Smutně se rozhlédl kolem a pak vešel do stanu.



Denor vtrhl doprostřed trůnního sálu. Jil překvapeně vstala z trůnu. "Vaše výsosti…" lehce se uklonil. "Co se děje?" zeptala se. Denor se zhluboka nadechl. "Před chvílí jsem jak jste chtěla, prozkoumal místnost, kde bylo žezlo…" začal. Jil se na něj upřeně dívala a v očích se jí objevily obavy. "Našel jsem zvláštní křivku na podstavci, zkoumal jsem spisy abych nabyl jistotu, že to tak skutečně je…" Jil sešla až k němu. "Žezlo bylo příliš dlouhou dobu v podstavci, který byl poničen..., kvůli tomu se energie obrátila zčásti i proti žezlu a ono je teď mnohem křehčí a zranitelnější….sebemenší náraz ho může nenávratně poškodit…" vysvětlil. Jil se na něj překvapeně dívala. "Jak je to možné?" ze rtů jí spadla ta otázka. Denor chvíli mlčel, než odpověděl. "Někdo musel podstavec poškodit…" podíval se na ni zčásti soucitně zčásti vyčítavě. Kdyby ho byla propustila dříve, možná tomu ještě mohl zabránit… "Teď už s tím nemůžeme nic udělat, žezlo se musí dostat k Erikovi, nesmí se již vrátit tady…ale co když se tam nedostane…co když se zničí…" Jil zalapala po dechu, jen si představila co všechno by se mohlo stát. V případě, že by se žezlo zničilo mohla by být zničena i říše Katautova, protože nebyla připravena na tak prudkou a náhlou změnu energie a ikdyby říše nezanikla, stačil by jeden jediný třípek k tomu, aby… "Vaše veličenstvo…" Tato otázka vyrušila Jil z přemýšlení. Seděla na trůně a zhluboka dýchala, po Denorově otázce k němu zvedla oči. "Pořád máme ještě naději…" ujistil ji. Jil se hořce pousmála. "Všechno nasvědčuje tomu, že se legenda opravdu splní…" zašeptala.




Jil - Pátá kapitola

15. února 2009 v 18:42 | Dincie |  Jil - Druhý díl

Jil - Druhý Díl :


5. Kapitola - "Nové problémy"


Lucie se procházela po nádvoří. Vítr si hrál s jejími havraními vlasy a čechral jí je. Zvedla oči od země a upřela pohled někam k bráně. Stýskalo se jí po Filipovi. Byla smutná a v posledních dnech neměla zrovna moc příležitostí být šťastná. Ke všemu se jí ještě ztratil její nejoblíbenější náhrdelník, nosila ho už od dětství a málokdy ho sundávala. Nedávno zjistila, že byl pryč. Musel se jí ztratit už dříve, protože si ho sundala a pak na něj zapomněla…nedávno si ho ale chtěla zase vzít a zjistila, že zmizel. Musel se jí někde ztratit… Ale kde? Lucie se zamračila. Když utíkali k Jil, myslela si, že se všechno vyřeší…ale teď zjistila, jak naivní to byla představa. Už když přišli k Jil, objevily se ke starým problémům nové a teď, když by to konečně mohlo být lepší musel Filip odjet…a ještě k tomu co všechno se mu může nebezpečného stát....zatím od něj nedostala ani žádnou zprávu…a Jil je pořád tak tajemná, vypadá, že má spoustu starostí…a ještě k tomu ji trápila myšlenka na jejího otce…měla ho ráda a chtěla, aby pochopil jak se cítí a proč utekla…stýskalo se jí po něm a trápilo ji, že si to s ním nevyříkala a nemohla mu to vysvětlit…Stejně ale dobře věděla, že by to nikdy nepochopil…




Filip stál na malém výstupku a prohlížel si okolní krajinu. Jeho oči projížděly okolní lesy a paseky, až konečně našly to, co hledaly. Byl to jezdec, který rychle přejížděl les a mířil k nim. Filip hbitě seskočil z výstupku a spěchal k ostatním. "Už se vrací…Lukáš už se vrací…" vyhrkl. David se usmál. "Že mu to teda trvalo…" podotkl. Chvíli ještě čekali, než k nim Lukáš přijel. Byl unavený, ale ve tváři se mu objevil spokojený úsměv, když je uviděl. Seskočil z koně a přešel až k nim. "Tak co, jak to dopadlo?" chtěl vědět Filip. Lukáš se pousmál. "Prošel…" ujistil ho. Veronika se zamyšleně otočila na Filipa. "Takže jste měli pravdu…" konstatovala. V jejím hlase byla nepatrná kyselost. Filip nechápal její odpor ke zvědům, přišel mu zbytečný a přehnaný…Lukáš si unaveně sedl na paseku a Veronika mu podala nápoj, který měli na cestu. "Takže, žádné komplikace…?" chtěla ještě vědět Veronika. Lukáš se napil a pak se znova pousmál. "Ne, naštěstí žádné,…ale Jil mi připadala neklidnější než dříve…a taky propustila Denora…" zamračil se Lukáš. "Cože?!!" vyhrkli všichni najednou. Lukáš se ušklíbl. "Sice mi Jil neřekla přesně proč, ale Dejnr mi naznačila, že ho Jil potřebuje k vyřešení nějakých problémů…" vysvětlil. "Copak si Jil neuvědomuje jaké je to riziko?" namítl David. "Asi si myslí, že stejnou chybu už neudělá…" přemýšlel Filip. "To je absurdní!!!" ušklíbla se Veronika. Lukáš se postavil. "No, jo, ale už na tom nic nezměníme…" dodal kysele.


Denor stál v místnosti vedle trůnního sálu. I na něj působila tajemně, ale krásně. Místnost byla obrovská, jako všechny, ale přece v něčem jiná, byla vysoká, klenutá a pozlacená, uprostřed ní stál zvláštní křišťálový podstavec, na kterém se ještě do nedávna vznášelo žezlo Niuda Feil Katau. Denor chvíli váhal, jakoby si tento okamžik chtěl co nejvíce vychutnat. Pak ale přece jen popošel dopředu až k podstavci. Zlehka se dotkl křišťálu a zkoumal jeho tvar i třpyt. Zaváhal. Znova se ho jemně dotkl a sjel po něm rukou. Najednou se zarazil. Znova se na podstavec zkoumavě podíval. Chvíli tak stál, pak se otočil a rychle vyšel ven z místnosti.


Byl večer. Všichni seděli unaveně kolem malého ohýnku. Plameny byly malé, ale hřály dostatečně. David a Lukáš spolu potichu mluvili o své rodině, bylo to poprvé od doby co je Denor vydíral a David chtěl už dlouho po Lukášovi pravdu… Filip přemýšlel a Veronika se sklesle dívala na ohýnek. Filip nepochyboval, že má strach z dalšího snění, které bude i tento večer následovat. Lukáš Davidovi vyprávěl celou pravdu o jejich rodičích, pravdu, kterou tenkrát vyslídil Denor. David věděl, že to nebude nic hezkého, ale přesto ho to zaskočilo. Lukáš domluvil a David se zadíval do ohně. "Proč…proč jsi mi to neřekl dřív…?" chtěl vědět. Lukáš se zamračil. "Měl jsem strach, že tě to vyděsí…., že to nepochopíš…" ohradil se. David přikývl. "Díky…" řekl, podíval se na Lukáše a pokusil se o úsměv. Pak vstal od ohně. "Potřebuju si to srovnat v hlavě a vyrovnat se s tím…" vysvětlil svůj odchod a všem popřál dobrou noc. Veronika se za ním chvíli dívala a potom šla taky spát. Lukáš a Filip zůstali u ohně sami. Zavládlo ticho, oba mlčeli. Filip přemýšlel nad Veronikou. Kdo jí způsobuje ty sny a co když jí ten hlas přikáže zabít další lidi,…co pak? Filipa vyrušila z přemýšlení Lukášova náhlá otázka. "Co si myslíš o…Veronice?" Filip se na něj podíval. Lukáš se pousmál a upřel pohled do ohně. "Je krásná, chytrá a určitě dobrá v boji, ale moje Lucinka to není…" odpověděl Filip a znova se zadíval na Lukáše. "Krásná, chytrá…" slyšel, jak si mumlá. Filip ztuhl překvapením, ale pak se neudržel a rozesmál se. Lukáš sebou trhl, jakoby byl v transu a zamračil se na Filipa. "Ty jsi do ní zamilovaný…" ušklíbl se Filip. "Bylo mi divné, žes byl celou dobu tak potichu…" dodal. Lukáš se příliš rychle ohradil : "Ne, jenom myslím, že je dobře, že s námi cestuje…a…" Filip se znova ušklíbl. "Jasně…" přikývl ironicky. "Tak já už jdu taky spát…" sdělil Lukášovi a odešel. Chvíli po něm i Lukáš.


"Filipe?!" někdo jím zatřásl. Probudil se. "Co - co se děje?" zeptal se zmateně. Špatně viděl, všude kolem byla ještě tma. Zamžikal očima. Když si jeho oči zvykly na tmu, rozhlédl se kolem. Před ním klečel David. "Nevím CO se děje, ale něco určitě…, Veronika je pěkně nervózní…" Filip se prudce posadil. "Jak to myslíš…?" chtěl vědět. David se ohlédl, když se Filip podíval tím směrem, spatřil Veroniku, jak se pátravě rozhlíží kolem. "Někdo se k nám blíží…" zašeptala. Filip se postavil a běžel k ní. "Další zvěd?" chtěl vědět. Veronika zakroutila hlavou. "Ne, tohle je mnohem horší…" zašeptala. Filip se šokovaně podíval dolů. Lesem pod nimi se tiše a rychle někdo pohyboval. Chvílemi se ztrácel v šeru a proto bylo obtížné ho udržet na očích. Navíc si neznámý počínal tak, aby ho Veronika a Filip viděli jen chvílemi a to minimálně. "Je dost rychlý…a přitom stejně tichý…" konstatovala Veronika. Filip postřehl v jejím hlase tichý obdiv. Pak se Veronika rychle otočila a dala jasný pokyn k útěku.



Můj první diplom

15. února 2009 v 18:42 | Dincie |  Spřátelená království
Co říci...toto je legendární, můj první diplom... děkuju ti moc, Hannah... :-)) Je krásný...:-))




Jil - Čtvrtá kapitola

12. února 2009 v 17:27 | Dincie |  Jil - Druhý díl

Jil - Druhý Díl :

4. Kapitola - "It eupea fiene"

Sluneční paprsky zlehka dopadaly na mýtinku a jemně klouzaly po Tisovém výstupku stále výš a výš. Filip je pozoroval, ale chvíli musel před jejich září přimhouřit oči. Vycházející slunce všechno kolem prosvětlilo do zlatavé barvy. Filip seskočil z výstupku, na němž stál a sešel dolů na mýtinu. Veronika a David už na něj čekali. Filip k nim došel a odpověděl na jejich nevyslovenou otázku : "Lukáš se ještě nevrací…" David se sklesle otočil a šel si osedlat koně. "Chvíli ještě počkáme a pak se vydáme na cestu." Rozhodla Veronika. Filipovi se zdálo, že je unavená a smutná. "Co tě trápí?" zeptal se jí. Veronika se na něj překvapeně podívala a pokusila se o rozhodný úsměv. "Jenom tak přemýšlím …nad našim úkolem…" vysvětlila. Filip se zhluboka nadechl. "Proč mi to nechceš říct?" chtěl vědět. Veronika ztuhla. "Zdá se ti něco ošklivého?" pokračoval. "Ne, teda vlastně ano…, ne…teda…" Veronika znejistěla. Pak se zhluboka nadechla. "No tak dobře…řeknu ti to…" začala a trochu se zamračila. Filip se na ni upřeně díval a poslouchal. "Ano, zdá se mi jeden sen…jsem v nějakém pustém hradě a strašlivý hlas mi pokaždé přikáže, abych někoho zabila…" Veronika se dívala na zem. "Pokud ho nezabiju, mám zemřít já…" zvedla oči od země a podívala se na Filipa. V očích se jí zatřpytily slzy. "Ten sen…pořád se opakuje a pokaždé je hrozivější…" zašeptala. "Koho máš zabít?" zhrozil se Filip. Veronika zaváhala. "Já - já nevím…hlas mi ho pokaždé ukáže, ale já nevím kdo to je…" její hlas zněl zoufale a beznadějně. "A kdo ti to přikazuje? Poznáš jeho hlas?" chtěl vědět Filip. Veronika zavrtěla hlavou. "Ne, nejde to…ten hlas se opakuje a odráží…jako ozvěna…" vysvětlila sklesle. "Ale pokud se mi podaří zjistit KDO mi vyhrožuje…" Veronika se náhle změnila. Slzy a smutek nahradil odhodlaný výraz bez slitování. Pak se otočila a rozhlédla se kolem. "Myslím, že už jsme čekali dost dlouho, Lukáš nás bude muset dohonit…nemůžeme si už dovolit tady zůstat…" podotkla a osedlala Efikera. Filip se ještě ohlédl směrem k Tisově výstupku. Za chvíli byli připraveni k odjezdu. Jemný vánek jim čechral vlasy, když popohnali koně a opustili mýtinu.


Říše mocného Katauta proslula hlavně svým vězením. Cely už za jeho vlády byli strašlivé a nikdo z odsouzenců z nich nevyšel živý. Čím více byly cely strašlivé, tím méně bylo odsouzenců až nakonec - za vlády Klaudie Nefterent Jil byly téměř nepoužívané. Až do nedávna, kdy byli do krutých cel uvrženi dva zrádci. Martin a Denor. Na Viliemovu přímluvu byl ale Martin z tohoto vězení po několika měsících propuštěn, protože Viliem, ikdyž ho Martin zradil, nechtěl, aby tolik trpěl. Martin unikl sice vězení, ale byl z Jiliny říše vyhnán pod trestem smrti. Denor ve vězení zůstal. Nad celami drží stráž jen ti nejlepší z nejlepších, aby nikdo neunikl. Ale i kdyby se to někomu snad povedlo, je v Jilině říši uvězněn, protože neprojde přes bránu ven. Cely v říši Katautově jsou dokonalým vězením, ze kterého není úniku.


"Nemůžeme si už odpočinout?" navrhl David. Jeli už dlouho a les pořád nekončil. Veronika se jen rozesmála a ohlédla se po unaveném Filipovi s Davidem. "Zrovna teď? Ještě jsme neujeli ani -" chtěla namítnout, ale David jí do toho skočil. "To jsi říkala před hodinou…Veroniko, jestli si neodpočineme, tak spadnu z koně…a budeš jediná, kdo tam dojede…" varoval. Veronika se usmála. "Tak dobře…Ale jen proto, že by mi vaše věčné ztěžování chybělo…" elegantně seskočila z Efikera a pohladila ho po sametové hřívě. "It Eupea fiene!" dodala s úšklebkem. "Zase tolik toho odpočinku nebylo…!" podotkl David. "Cože to řekla?" zašeptal Davidovým směrem Filip. "It eupea fiene…to znamená : čím víc odpočíváš, tím víc se vzdaluješ svému cíli…" ušklíbl se David a protáhl si rozbolavělé tělo. Filip se rozhlédl kolem. Byli na malé pasece, skryté lesem. "Tohle už je říše Krále Erika?" zeptal se Veroniky. "Ano, všechno od Tysova výstupku…" odpověděla s úsměvem. Filip se zamyslel. "Tak to není tak daleko od říše Jil…" usoudil. "Není, ale ještě nejsme v jeho hradě…počítám, že cesta tam ještě bude trvat aspoň týden…" namítla Veronika. "Měli bychom se tady zdržet trochu déle, aby nás Lukáš mohl rychleji dohnat…" navrhla Veronika.


Denor seděl bezmocně ve své cele. Ještě před měsícem se pokoušel vymyslet plán, jak z cely uprchnout, ale teď to už vzdal. Už od začátku věděl, že z tohoto vězení se prostě nedá utéci, ale nehodlal se s tím smířit. Teď už to ale vzdal. Katautovo vězení mělo zvláštní účinek na všechny své vězně - dokázalo je okrást o naději. Denor přišel o všechno na čem si zakládal. Všichni ti, které sekýroval a poroučel jim se mu teď mohli kdykoliv vysmát…Ozval se pronikavý vrzavý zvuk a celní mříže se otevřely. Denor prudce zvedl hlavu a pozoroval dva ozbrojené muže, jak vešli dovnitř, až k němu. Jeden z nich ho prudce zvedl. "Její veličenstvo si přeje s tebou mluvit!" oznámil mu druhý muž. Denor se jen nechápavě díval z jednoho na druhého. Celou tu dlouhou dobu doslova žebral o to, aby ho Jil vyslechla, ale nikdy se to nestalo. "O - opravdu?" chtěl se raději ujistit. Odpovědi se nedočkal. Ten druhý z vojáků se rozesmál, zatímco první ho vytáhl ven z cely. Táhli ho chodbami, které tak dobře znal až k Trůnnímu sálu. Dovlekli ho dovnitř, poklonili se a pak se vrátili zpátky do vězení. Denor se za nimi pořád nechápavě díval, než mu zmizeli z dohledu. Pak se opatrně podíval před sebe. Jil seděla na trůnu a přísně si ho prohlížela. Denor se chvíli bál cokoli říci, ale nakonec ticho prolomil. "Vaše veličenstvo, já - " začal ale Jil ho umlčela zvednutím ruky. "Naskytly se jisté okolnosti, kvůli kterým jsem nad vámi ještě přemýšlela…" vysvětlila Jil. Denor se na ni upřeně díval a čekal. "Protože nedávno tomu bylo přesně sto let od chvíle, kdy bylo na tento hrad přivezeno žezlo Niuda Feil Katau, vyskytly se i jisté problémy, které s žezlem souvisejí…" pokračovala. Denor stále nechápal. "Bohužel jste vy jediný, kdo může dát do pořádku staré dokumenty, které pojednávají o síle žezla…je navíc nutné provést pár úprav v místnosti, kde žezlo bylo, jinak by energie nebyla vyrovnaná…" vysvětlila Jil. Denor z ní nespouštěl oči plné nové naděje. "Takže jsem se rozhodla, že vám dám ještě šanci…snad už jste se dostatečně poučil a svou chybu už nebude opakovat, protože pak by jste ve vězení strávil zbytek života…" upozornila a vstala z trůnu. Denor se na ni ještě chvíli nevěřícně díval, než si uvědomil co se právě stalo. "Děkuji veličenstvo, děkuji…" padl před ní na kolena. Jil se pousmála. "Takže od této chvíle jsem zase vašim pobočníkem?" chtěl se ještě ujistit. "Ano a doufám, že mě tentokrát nezklamete…" pousmála se Jil a pokynula mu. Denor celý šťastný odešel z trůnního sálu.




Jil - Třetí kapitola

3. února 2009 v 15:36 | Dincie |  Jil - Druhý díl

Jil - Druhý Díl :


3. Kapitola - "Neexistující hrad"



Všichni čtyři se skláněli nad zvědem. Už na první pohled vypadal dost zuboženě. Byl celý od krve a třásl se strachem. Každý z nich se na něj díval jinak. Veronika s odporem, Filip soucitně, Lukáš zvědavě a David překvapeně. "Jak jsi o něm věděla…jak si ho…?" zeptal se Lukáš užasle. Veronika se pousmála. "Já ne, ale Efiker…" otočila se na cestu, kde neklidně pohazoval hlavou. Pak se ale vrátila pohledem ke zvědovi a její oči zchladly. Klekla si k němu, chytila ho za vestu a donutila se postavit. Položila mu dýku ke krku a zeptala se : "Kdo ti poručil nás sledovat?" Zvěd se třásl strachem. "Když vám to řeknu tak mě zabijete!!! A když ne vy tak můj pán !!!" řekl to rozhodně, ale nedokázal zakrýt paniku, která se v hlase odrážela. "To jsou teda vyhlídky…" podotkl David. "Pokud nemáš opravdu na výběr, tak raději tu šlechetnější smrt - řekni nám to!!!" přikázala Veronika a trochu přitlačila na dýku. "Ikdyž nám to prozradíš, nemusíš se přece vracet k pánovi…" napadlo Filipa. Zvěd se na něj zkroušeně podíval. "Najde si mě…" zašeptal. "Když tě někam schováme tak nemusí…můžeme se postarat o to, aby tě nenašel…jenom musíme vědět před kým tě máme chránit…" navrhl David. Jediný kdo opět mlčel a neřekl svůj názor byl Lukáš. Veronika se otočila na Filipa s Davidem. "Je to ZVĚD!!!" zopakovala naštvaně. "Podrazí koho může…a vy mu chcete ještě pomoct?!!" obořila se na ně. "Veroniko, ale on není zvěd dobrovolně…jistě dostal na výběr a pokud odmítl jeho pán si našel jistě cestu JAK ho donutit k tomu, aby pro něj hledal informace. Tvé slova si zaslouží jeho pán a ne on…" Filip domluvil a všichni se opět podívali na zvěda. Zvěd stál nehybně a v očích spatřili náznak slz. Podle výrazu v jeho tváři se dalo soudit, že má Filip pravdu. "Je to tak…" řekl zvěd hořce. "Vyhrožoval, že mi vyvraždí celou rodinu…" zašeptal. "Ale i tak to nikam nevede!!! Možná je nevinný, ale pokud jeho pánovi o ty informace tak jde…může si zařídit, aby ho našel…" namítla Veronika. "Jedno řešení tady je…" usmál se David tajemně. "Pokud půjde k Jil…,ověříme si, jestli je opravdu nevinný a současně tam bude v bezpečí…jenom nám už musí konečně říci, kdo je jeho pán…" vysvětlil David. "Dobře, pokud mě opravdu dopravíte k Jil, tak vám to řeknu…" souhlasil zvěd. "No, tak dobře…" přikývla i Veronika. "Je to pán hradu An - roid…" sdělil zvěd. "Pán hradu An - roid?" otočil se Filip na Veroniku. "Kdo je to ?" zeptal se. Veronika, ale jen zakroutila hlavou. "Ten hrad znám…ale to není možné…ten přece už více než osm let neexistuje…" vysvětlila. I David a Lukáš si vzpomněli na hrad, ale rovněž namítli, že je už dávno zničený, natož aby měl nějakého pána…"Takže máme záhadu…" usmál se David. "Proč nás sledoval je jasné, ale kdo je to a co s žezlem zamýšlí…?" Chvíli bylo ticho, všichni přemýšleli. Veronika odklonila dýku, vrátila se k pěšině, vzala si z brašny uvázané po boku Efikera několik obvazů a vrátila se k zvědovi. Opatrně mu vytáhla šíp, vyčistila ránu a obvázala ji. Zvěd jí poděkoval a sdělil jim : "Jmenuji se Utarus…" vděčně se na všechny podíval a znova poděkoval. Veronika se pak otočila na Lukáše. "Prosím, odjeď s ním k Jil…" požádala ho a pátravě se rozhlédla kolem. Zvěd koně neměl a tak vyskočil za Lukáše. Pozorovali ho, dokud jim nezmizel z dohledu. Pak se na Veroničin pokyn vrátili na pěšinu, vyhoupli se do sedel a rozjeli se lesem dál. Jízda trvala jen krátce, ale i tak byli všichni unavení a ztuhlí. Kromě Veroniky. Ta byla svěží a plná energie, rozhodně nevypadala na to, že jejich cesta trvala celý den. Seskočili z koní a rozhlédli se kolem. "Tohle je "Tisový" výstupek?" zeptal se Filip trochu zklamaně. "Ano, utáboříme se tady…" přisvědčila Veronika. "Podívejte se po nějakém dřevu na oheň…" navrhla. David s Filipem poslechli. Veronika mezitím pomocí několika klacíků vytvořila díru. "K čemu to je?" zeptal se nedůvěřivě Filip. Veronika se na něj podívala a pousmála se. "Pokud nechceš vypálit celý les, třeba, že jsme na mýtince, bude lepší udělat oheň v jámě. Bude pak menší riziko, že to tady nějaká jiskra zapálí…uhlíky pak navíc zasypeme hlínou…, takže pokud nás ještě někdo sleduje má to i tuhle výhodu…" podívala se pak znova na jámu a spokojeně usoudila : "Fajn, už je dost hluboká…teď budeme potřebovat dřevo…" David s Filipem jí ho podali a pomohli jí rozdělat oheň. Za chvíli se už těšili z praskajících plamenů, které krásně hřály. Veronika jim každému podala z brašny jídlo a pití. Jedli a Filip s Davidem si povídali. Veronika se k nim někdy připojila, ale byla skleslá a zamyšlená. Dívala se do ohně a přemýšlela. Filipa napadlo, že ji něco trápí. "Nad čím přemýšlíš? Trápí tě něco?" zeptal se. Veronika se na něj překvapeně podívala. "To já jen tak přemýšlím…" odpověděla tiše a sklopila oči k zemi. "Nad čím?" Veroniku jeho otázka znejistěla. "Nad sny…" zašeptala s pohledem upřeným do plamenů. "Zdálo se ti něco ošklivého?" chtěl vědět David. Veronika se na něj podívala. V hnědých očích se jí odrážely plameny ohně. "Asi…Asi ano…" odpověděla nakonec a vstala. "Už bychom měli jít spát…já jsem už hodně unavená…" dodala a pokusila se o úsměv. "Dobrou noc…" popřála jim a odešla od ohně. David s Filipem se na sebe zmateně podívali. Ještě chvíli mlčky pozorovali oheň, pak ho uhasili a šli taky spát.




Vážím si Vaší návštěvy! Ať už jste odkudkoliv...! ;-) :-D ;-)

Flag Counter