Leden 2009

Nesmrtelnost

23. ledna 2009 v 19:03 | Dincie |  Jednorázové povídky

Nesmrtelnost




Snad každý člověk si přeje být nesmrtelný. Napadlo vás, ale někdy co všechno to obnáší? Někdy má krátký život větší smysl, než ten sebedelší.



Na obloze bylo vidět sotva pár mráčků. Bylo nádherné počasí. Pro Katrine, ale krásné nebylo. Umřel jí dědeček, kterého měla tolik ráda. Stála na malém kopci, takže viděla do celého okolí. Z očí jí tekly slzy a pořád tomu odmítala uvěřit. Nechtěla věřit tomu, že JEJÍ dědeček, který byl na ni tak hodný, tolik ji toho naučil, tolik jí rozuměl…Zvedl se jemný vítr a zčechral jí vlasy. Najednou si tolik přála, aby byla nesmrtelná. Tolik by toho mohla potom stihnout, tolik prožít, mohla by poznat ještě děti svých vnoučat, dozvěděla by se jak budou lidé pak žít…Myšlenka nesmrtelnosti jí doslova nadchla. Když se pak vrátila domů pořád na ni myslela. Představovala si jak by to bylo krásné…Čas utíkal rychle a Katrine usínala s pořád stejnou myšlenkou.




Ráno se probudila plná energie a dobré nálady. Protáhla se a podezíravě se rozhlédla po svém pokoji. Jakoby v něm bylo něco jinak, ale nemohla přijít na to co. Chtěla se převléknout, ale zjistila, že na jejím oblečení je velká vrstva prachu. Ještě jednou se pořádně rozhlédla. Prach byl úplně všude a nebylo ho málo. Poplašeně se podívala na postel a pak na sebe. Vyběhla z pokoje a volala zděšeně své rodiče. Odpověď nepřicházela. Katrine pobíhala vyplašeně sem a tam, ale v domě nikdo nebyl. Nenašla ani svého malého brášku a dokonce ani oblíbenou kočku, jakoby tu ani nikdy nebyli. Katrine se rozhodla jednat, třeba jenom někam odjeli! Řekla si. Oprášila své oblečení, převlékla se a umyla. Vyběhla ven z domu, chtěla se zeptat, jestli je někdo neviděl odjíždět…Když se rozhlédla kolem sebe, zjistila, že skoro všichni sousedé jsou jiní, neznámí. Až na jedny, tam poznala paní Grinsovou, která k ní byla vždy milá. Paní Grinsová právě vybalovala, jakoby se teprve přistěhovala. Pomáhal jí jakýsi cizí muž, který vůbec nevypadal jako pan Grins. Katrine k nim doběhla a udýchaně se jich po pozdravu zeptala : "Paní Grinsová, prosím, neviděla jste naše odjíždět ? Doma nejsou, tak jestli někam náhodou neodjeli?" Vychrlila ze sebe. Mladá paní Grinsová na ni překvapeně hleděla a pak se zeptala : "My…my se známe? Asi si mě s někým pleteš." Usmála se na Katrine. "Já jsem Marie Rofová…a tohle je můj manžel…" usmála se znova a představila toho muže, který ji pomáhal stěhovat. Katrine nevycházela z úžasu. "Takže tady už nebydlí paní Grinsová…" Zeptala se zmateně. Paní Rofová se na chvíli zamyslela. "Jediná paní Grinsová, která tu kdy bydlela byla moje babička…ale ta už je dlouho po smrti…, tu jsi ty nemohla znát…" Paní Rofová vzdychla, ale pak ještě chtěla vědět : "Koho, že to vlastně hledáš?" Katrine znova vyjmenovala všechny ty, které postrádala : "Tatínka, maminku, Lafrentovy a brášku Tomáše…" Paní Rofová jí ale skočila do řeči : "Nějakého Tomáše Lafrenta nedávno odvezli do penzionu pro důchodce…, ale tím pádem to nemůže být tvůj bratr…" dodala. V Katrine svitla jiskřička naděje a tak se bez váhání zeptala kde se ten penzion nachází. Paní Rofová jí to vysvětlila a zeptala se jí jestli má peníze na autobus. Katrine vytáhla z kapsy pár mincí a bankovek. Paní Rofová se nad nimi podivila : "Ale ty už dávno neplatí…" Sáhla do kapsy a podala Katrine zvláštní bankovky. Byly úplně jiné. Tvar měly do spirály a uprostřed arabskou číslici. Katrine jí poděkovala a vydala se směrem, jenž jí popsala paní Rofová. Čím více se vzdalovala domova tím více to bylo všude jiné. Ze silnic se staly zvláštní dlouhé, úzké pásy, po kterých jezdily jakési malé krabičky. Jedna z nich před ní zastavila. Do úzkého otvoru, který se vysunul ven Katrine vložila jednu z darovaných bankovek. Když to udělala krabička se otevřela a pustila ji dovnitř. Krabička se rychlostí blesku rozjela směrem, který Katrine vybrala. Za pár sekund byli na místě. Katrine vystoupila a krabička jela dál. Katrine stála před budovou, která už na první pohled vypadala jako hotel. Když vešla dovnitř ještě se v tom utvrdila. Rozhlédla se a zamířila k paní sedící u stolu. Paní pracovala s něčím co se podobalo počítači, když se jí Katrine zeptala na Tomáše Lafrenta, ani se na ni nepodívala a něco do přístroje zadala. "Oddělení 12…pokoj 316…" sdělila Katrine. Ta poděkovala a vydala se k něčemu co vypadalo jako výtah. Než se nadála už stála před dveřmi toho pokoje. Celá se roztřásla, opatrně stiskla kliku a vešla dovnitř. Ocitla se v krásném apartmá. U okna seděl v křesle starý dědeček. Katrine k němu pomalu přešla a klekla si k němu. Dědeček k ní zvedl své kalné oči a tiše zašeptal její jméno. Pokusil se vstát ale nepodařilo se mu to. "Co se…" chtěla vědět Katrine. Dědečka to překvapilo : "Ty si na nic nepamatuješ?" když otázku dořekl rozkašlal se. Katrine zavrtěla hlavou "od toho pohřbu na nic…" Dědeček pokýval hlavou "Právě od té doby nestárneš…" vysvětlil chraplavě. Katrine se mírně zamračila "To jsem nesmrtelná…?" položila otázku. " Je to už 90 let…" znova pokýval hlavou a pak se rozkašlal. "Po smrti rodičů jsem se o tebe staral…dokud to šlo…" znova se rozkašlal a najednou začal chroptět a pak jen bezvládně klesl do křesla. Katrine mu chtěla nějak pomoci, ale už bylo pozdě. Její jediný žijící příbuzný zemřel před jejíma očima, zatímco ona pořád žije, ale co z toho, když nemá nikoho? Všechny na kterých jí záleželo už ztratila…Jaký má vlastně nesmrtelný život smysl, když ho neprožijeme s těmi, které milujeme?





Katrine se probudila. Polekaně se rozhlédla kolem. Její pokoj byl úplně normální, žádný prach. Překvapeně vstala a vyšla ven z pokoje. V kuchyni byla maminka, která vařila a tatínek, jenž si hrál s malým Tomáškem. Všechno bylo jako dřív a za to byla Katrine vděčná. Oddychla si. Byl to jen sen…ošklivý sen o nesmrtelnosti…




Jil - Druhá kapitola

21. ledna 2009 v 21:02 | Dincie |  Jil - Druhý díl

Jil - Druhý Díl :

2. Kapitola - " Odjezd "


Dívka přešla místností až k Jil, které se lehce uklonila. Jil se na ni usmála a představila ji : "Toto je Veronika…bude vaší ochranou a strážcem, doprovodí vás na vaší cestě k mému bratrovi…" Pak Jil představila na oplátku všechny přítomné Veronice. Dívka si je zvědavě prohlížela jednoho po druhém. Jil pak ukončila toto setkání slovy : "Cesta k mému bratrovi není dlouhá, ale je nebezpečná, proto věřte jen svým přátelům a sami sobě…byla bych ráda, kdyby jste odjeli zítra ráno…"

… "Zítra ráno? Už zítra ráno? Doufám, že jsi jí řekl, že ne…!" Filip se usmál. "Slíbil jsem, že pomůžu…nemohl jsem přece říct nic jiného…všichni s tím souhlasili…" Lucie si vzdychla. "Když už konečně můžeme být spolu…, zase někam musíš…" sklesle se na něj podívala. "I mě to mrzí, ale je to jenom jednou za sto let…" usmál se na ni Filip. "Brzo budu zpátky…" dodal. "V to můžu jenom doufat…" povzdychla si smutně. Vzal její obličej do svých dlaní a řekl : "Nám dvěma je souzeno být spolu…vrátím se k tobě, i kdybych byl na druhém konci světa…" políbil ji a ona se sladce usmála. "Já na tebe budu čekat, i kdyby to trvalo sto let, budu na tebe čekat…" zašeptala. Za oknem zatím pomalu zapadlo slunce.

Když se Filip probudil zářily mu do obličeje paprsky slunce. Vstal, umyl se, převlékl a začal se připravovat. Sbalil si meč, který si sebou vzal kdysi na cestu od krále Angora. Bez snídání vyběhl ven. Všichni stáli na nádvoří a čekali na něj. Filip k nim doběhl a zeptal se Lukáše : "Jste tu dlouho?" Lukáš se tajemně usmál a odpověděl : "Zase tak dlouho ne, stejně ještě čekáme na…" Lukáš nechal větu nedokončenou, protože ten o kom mluvil právě přicházel. Veronika k nim s úsměvem přivedla čtyři koně. Dva z nich byli kaštanově hnědí, jeden černý a ten poslední sněhobílý. Veronika je předala budoucím majitelům. David a Filip dostali hnědé, Lukáš černého a ten poslední byl Veroničin. Říkala mu Efiker. Byl to nádherný kůň a poslouchal ji na slovo. Po schodech k nim sešla i Jil s Lucií. Jil jim popřála šťastnou cestu a předala Veronice to tajemné žezlo. Veronika si ho opatrně uložila do brašny, poděkovala Jil úklonou a ladně se vyhoupla do Efikerova sedla. Lucie se mezitím rozloučila s Filipem. Jil jim ještě jednou připomněla jak musí být opatrní a pak už se všichni vyhoupli do sedel. Když se Filip otočil na svého koně uvědomil si, že na něm neumí jezdit a ani na něj nasednout. Jako sluha se to neměl kde naučit…Lukáš a David už byli v sedlech a čekali až se nahoru dostane i Filip. Ten zatím smutně obcházel koně kolem dokola a snažil se nějak dostat nahoru. Chvílemi měl pocit, že se na něj ten tvor škodolibě usmívá…Filipovo snažení bylo pro ty, kteří ho pozorovali z koňských hřbetů legrační. Nakonec David seskočil dolů a pomohl mu nasednout. Filip mu poděkoval a vysvětlil, že sedí na koni poprvé. David se pousmál a ještě ho upozornil : "Tak se pevně drž a hlavně se nesmíš pustit, když se postaví na zadní…" Filip pokýval hlavou, že rozumí. Potom už byli konečně připraveni k odjezdu. Na Veroničin pokyn projeli nádvořím, prosvištěli cestou mezi zahradami a pak vjeli skrze bránu ven z Jiliny říše. Filip se překvapivě rychle naučil na koni jezdit, ikdyž párkrát málem spadl. Byl to krásný pocit jet s vánkem ve vlasech tou probouzející se krajinou. Projeli loukou a zamířili k hustému lesu. Veronika varovala : "Dávejte si raději pozor…můžou tady být loupežníci, nebo nepřátelští špehové…" Při slově loupežníci na sebe David s Filipem mrkli.

Jil stála v místnosti, kde bylo ještě před chvílí tajemné žezlo Niuda Feil Katau. Jil se dívala z okna a přemýšlela, pak uslyšela kroky a tak se otočila. Do místnosti vstoupila Dejnr. Hluboce se uklonila a překvapeně se Jil zeptala : "Vaše výsosti, proč jste je nevarovala před Daratem?" Dejnr na ni visela pohledem. Jil se hořce pousmála. "Protože, oni to dokáží…, Darat jim neublíží…"

Už jeli lesem dlouho. Všichni už byli unavení, ale Veronika vysvětlila, že si ještě nemohou odpočinout, že se ještě nepřiblížili ani k hranici…a že jedou sotva pár hodin…Filip a David se ohradili, že teda "pár hodin" rozhodně nejedou…a tak Veronika slíbila, že když to ještě chvíli vydrží a dojedou k "Tisově výstupku" tak si teda odpočinou…Filip a David si ještě chvíli spolu povídali o "Tisově výstupku" a Veronika se k jejich rozhovoru sem tam připojila. Jen Lukáš nic neříkal a pořád mlčel. "Počkejte…!" přikázala Veronika a zastavila koně. "Dál už musíme pěšky, větvě jsou příliš nízko…" vysvětlila, seskočila z Efikera, chytila ho za uzdu a pokračovala dál v cestě. Filipa ohromilo s jakou lehkostí to udělala, on z koně spíše spadl… "Mám se toho ještě hodně co učit, co se týče koní určitě…" pomyslel si a dál šel pěšky. Náhle Veronika zpozorněla, neuvěřitelně rychle napjala tětivu luku a vystřelila šíp někam do houští. Ozval se výkřik a Veronika následovala šíp, proběhla houštím a skláněla se nad čímsi, co nebylo vidět. David, Lukáš i Filip byli zaskočeni, ale teď pospíchali k Veronice. Když se prodrali houštím až k ní, zjistili, že to nad čím se Veronika sklání je člověk. Svíjel se na zemi a z ramene mu trčel šíp, kterým ho Veronika zasáhla. Neznámý byl vyděšený a zaskočený zároveň. Veronika se na něj dívala s odporem a držela mu u krku dýku. "Zvěd…" sdělila ostatním. "Špehoval nás…" dodala znechuceně.



Jil - První kapitola

19. ledna 2009 v 19:32 | Dincie |  Jil - Druhý díl

Jil - Druhý Díl :

1. Kapitola - " Oznámení "

Čas. Je tak zvláštní činitel…zahladí stopy…otupí rány a zničí staré křivdy…? Možná, ale některé nikdy nezmizí…



Uplynuly už tři měsíce od svatby Viliema a Jil. Slunce stále stejně ozařuje nádherný palác uprostřed zahrad. Palác, kde vládne nový král říše Katautovy… A Filip měl konečně klidné spaní. Už ho netrápil příjezd králů, zmizely záhady a starosti se zúžily. Všechno se vysvětlilo.




Den začal fantasticky. Sluneční paprsky ho probudily a Filip se spokojeně protáhl. Umyl se, převlékl a v rychlosti nasnídal. Najdn mu totiž už včera oznámila, že má dnes přijít za Jil, čekalo to i na Lukáše a Davida. Filip přemýšlel. Už dlouho ho Jil nezavolala a byl rád, protože vždycky z toho vykoukl nějaký úkol, záhada, nebo katastrofa…a Filip rozhodně nestál ani o jedno. Zatímco tak přemýšlel spěchal do sálu Jil. Za ty tři měsíce už mapu hradu rozhodně nepotřeboval, teď už se dokonce vyznal i v tajných chodbách, kterým říkal : "Denorkovy zkratky". Vybral si jednu z nich a za chvíli už vcházel do hlavního sálu. Připadalo mu to jako věčnost, kdy ho tady Jil přijala jako uprchlíka. A teď stál v tom samém sále a skoro nic se nezměnilo…Jil čekala před trůnem na něj, protože v sále už byli i jeho kamarádi : Lukáš a David. Když ho Jil viděla vejít, usmála se a vysvětlila jim : "Jak jistě víte, můj manžel, Viliem musel odjet do Nellondu, protože tam musí jako král té země vyřešit problémy, které se objevily…" na chvíli se odmlčela, usmála se a pokračovala : "Jste jediní, kterým věřím a mohu svěřit nebezpečný, obtížný a velmi důležitý úkol…" dořekla, pokynula jim, aby jí následovali a vešla do místnosti vedle trůnního sálu. Jakmile Filip vešel dovnitř, okamžitě se na toto místo rozpomněl, bylo totiž tak jedinečné a neopakovatelné, že si ho nemohl splést, ani na něj zapomenout. Místnost byla obrovská, jako všechny, ale přece v něčem jiná, byla vysoká, klenutá a pozlacená, uprostřed ní stál zvláštní křišťálový podstavec a na něm se jakoby vznášelo žezlo. Něco tak nádherného ještě neviděli. Zhotoveno bylo z lesklého stříbřitého kovu, hlavní část uprostřed zdobil překvapivě velký a rudě zářící rubín a boční strany lemovaly zlaté vlnky. Když vešli dovnitř Jil přešla k žezlu a řekla jim : "Všichni jistě víte, že toto je žezlo Niuda Feil Katau, před několika měsíci jsem Filipovi o tomto žezle řekla pár důležitých slov…: je to dědictví po zakladateli tohoto království - Katautovi. Přestože je krásné, jeho vzhled není tak důležitý, jako jeho nadpřirozené schopnosti, bez něj bych vám nemohla poskytnout svou ochranu. Je to skvost, díky němuž se už téměř deset tisíc let neválčilo, žezlo pohlcuje negativní energii kolem sebe a na oplátku šíří mír a klid. Nikdy se nesmí rozbít, protože pak by mohl jediný střípek způsobit zkázu nám všem. Žezlo se zasadí do speciálního místa tohoto podstavce, odkud ho může vzít, nebo ho tam vložit pouze právoplatný vládce říše, já, Viliem, nebo můj bratr. Žezlo se musí převážet každých sto let, z mého severního hradu do bratrova jižního, aby byla pozitivní energie vyrovnána v obou částích Katautovy říše…" Domluvila a jemným, elegantním pohybem uchopila a vytáhla žezlo z jeho podstavce. Všichni napjatě poslouchali, nikdo se ani nepohnul, jen upřeně pozorovali žezlo. "Chápete, jak je to důležité?" zeptala se jich a dívala se jim do očí. Nikdo neodpověděl, nedokázali na tuto otázku nic říct…"Vybrala jsem si vás…vašim úkolem bude dopravit žezlo z tohoto hradu do bratrova…, protože zítra tomu bude 100 let co je žezlo v tomto hradě…ale musím vám ještě připomenout, že žezlo se nesmí nijak poškodit, dokonce ani jeden jediný střípek se nesmí z žezla ulomit, protože následky by byly katastrofální…" upřeně se na ně dívala s prosbou v očích. Lukáš popošel dopředu a odpověděl : "Ano, já se pokusím tento úkol splnit…" když domluvil otočil se dozadu na Davida a očima se ho zeptal. David se usmál a postoupil o krok dopředu : "Já to taky zkusím…" lehce se uklonil. Filip váhal a v duchu se zlobil : "Skvěle! Že by dneska něco lehčího? Osud celé země - ani jeden střípek…a co jsem vůbec čekal? Mohlo mi být jasné, že si na mě vytáhne úkol století!!!" zhluboka se nadechl a zaujal stejné místo, jako jeho kamarádi se slovy : "Ano, pokusím se…" a těmito slovy možná zpečetil osud všech…možná…možná… "Samozřejmě vás nepustím jen tak…" řekla Jil a do místnosti vystoupila dívka. Byla už podle oblečení připravena k boji. Na zádech luk a toulec šípů, poblíž ruky lesklý meč…Měla dlouhé hnědé vlasy, které jí ve vlnách splývaly po zádech a chytré hnědé oči.



Aqua - Dr. Jones

19. ledna 2009 v 19:08 | Dincie |  Aqua



Jil - Úvod

14. ledna 2009 v 15:52 | Dincie |  Jil - Druhý díl
Jil - Druhý Díl :

Úvod

…Už zase…zase se jí zdál ten sen…Každou noc se opakoval a byl pořád stejný…Probudila se. Třásla se a měla na sobě kapičky potu. Posadila se na postel a zhluboka dýchala. Chvíli tak seděla, ale pak si stejně zase lehla a zase usnula. Nijak tomu neutekla, opět se jí ten sen zdál. Byla ve velkém zašlém sále, který byl snad někdy krásný a jasný, ale teď k tomu měl daleko. Na stěnách visely pavučiny a všude bylo šero. Strop místnosti byl vysoko a stěny působily hrůzostrašně, zvláště, když se od nich začal odrážet ten hlas. Byl rozmazaný, ale přesto naháněl hrůzu a ona si připadala malá a bezmocná proti mohutnosti a velikosti sálu. Stěny odrážely pořád jeden a tentýž příkaz…"Musíš -š -š -š
ho zabít -t -t -t…!" poručil hlas. Pokusila se couvnout, ale už dopředu věděla, že sál nemá žádného východu. Stěny kolem ní jakoby se semkly a hlas znova opakoval příkaz. Zavrtěla hlavou a tiše jako vždycky řekla : "Ne…" A hlas se jí pokaždé vysmál a namítl : "Chceš -š -š -š tedy zemřít ty?" a ona pokaždé mlčela neschopna slov. Hlas pak vždy jako vítěz pravil : "Tak vidíš -š -š -š….a proto ho musíš -š -š -š zabít -t -t -t…! Chvíli zavládlo ticho a pak ho jako pokaždé viděla na jedné ze stěn. Ten, kterého měla zabít. Měl jednoduché oblečení, v ruce luk, na zádech toulec plný šípů a na hlavě kápi. Zatímco si ho jako vždy naštvaně prohlížela, hlas byl přímo u ní a tiše jí zašeptal do ucha ty hrozné slova : "Buď ho zabiješ, nebo zemřeš ty…máš-š -š -š možnost volby…rozhodni se…buď tvůj život, nebo jeho…" A ona se pak jako pokaždé probudila vylekaná s kapičkami potu.




Aqua - Calling You

14. ledna 2009 v 15:43 Aqua

Aqua - Candy man

14. ledna 2009 v 15:42 Aqua



Aqua - Cartoon heroes - video

14. ledna 2009 v 15:36 | You Tube |  Aqua



Jil - Šestnáctá kapitola

6. ledna 2009 v 20:48 | Dincie |  Jil - První díl

Jil - První Díl :


16. Kapitola - " Závěr "



Všichni přítomni stáli nehnutě a zavládlo absolutní ticho. Čekali. Dědek Denor stál ve dveřích a vychutnával si je všechny, jednoho po druhém. "Ale jak máme věřit zrovna tobě, že někoho neobviňuješ neprávem?" zeptala se Jil. Denor se uklonil a sladkým hlasem jí odpověděl : "Samozřejmě mám na své obvinění spoustu důkazů, veličenstvo..." řekl pyšně na sebe sama. "Tak kdo je teda tím zrádcem?" zeptala se. Dědek se usmál a sladce pravil : "Její veličenstvo mi jistě promine tu troufalost, že jsem tak smělý, ale skutečně je pravda, že jste tady Martina pověřila úkolem doprovodit pár nových hostů k žezlu, či provést po zámku? Je to tak?" Jil znejistěla. "Ne, nic takového jsem po něm nechtěla…" odpověděla. Dědek se vítězoslavně usmál, zatímco Martin začal nervózně přešlapovat. "Tady je zrádce!" vykřikl Dědek a ukázal na Martina. Zatímco všichni ztuhli překvapením, Martin se prudce rozběhl proti Dědkovi ven ve snaze utéct, jak nejrychleji to jde. Denor ho ale s nečekanou rychlostí a přesností srazil jediným úderem k zemi. Silou, jakou by u něj nikdo nepředpokládal mu zkroutil ruce do zadu a hlavou obrátil k ostatním. Martinovi kapala z úst a nosu krev, stékala po jeho šatech a barvila je do ruda. Vypadal teď celkem zbědovaně, ale hlavně se změnil. Jeho oříškové oči byly najednou bez soucitu a toužily po pomstě. "Ale…proč?" chtěl vědět Viliem. Ohromeně hleděl na Martina a stále nechápal. Martin si odplivl : "Nechal jsi mě tam…ostatní jsi zachránil ale MĚ jsi tam nechal…ty tvoje řečičky, že jsi se ke mně nedostal v čas…výmysly!!! Hloupé výmluvy!!! Myslíš, že bych to nechal jen tak…?" posměšně se rozchechtal jako smyslů zbavený. "Měl jsem geniální plán jak se ti pomstít…tady můj přítel…" při slově přítel si znova odplivl a zvedl hlavu k Denorovi. "Mi pomáhal se ti pomstít…on měl zase jiné plány a oba dva jsme tě tu prostě nepotřebovali!!! Kdyby ten chudáček Lukášek spolupracoval, podařilo by se nám najít na povedeného prince Viliema nějakou špínu...a pak by si tě Jil nikdy nevzala a to by ti ublížilo dostatečně!!! V říši Katautově by pak vládl lepší král…" znova si odplivl. Dědek mlčel, očividně by byl raději, kdyby Martin nezacházel až do takových detailů…a hlavně vynechal tu část, kde i on kul své pikle…Martin se pokusil vstát a zamířil rukou směrem k Filipovi. "To všechno by se nám povedlo, kdyby se do toho nezamíchal ON!!!" rozkřikl se. "Už poprvé, když mě spatřil na nádvoří nám to zkomplikoval, ale to co se mu povedlo před chvílí nás totálně vykolejilo!!!" vykřikl rozzlobeně. "Ani náhody nám nepřály…když král Angor odjel, ztratili jsme poslední naději tě zlikvidovat…měl jsem v plánu to teda udělat sám…ale nebyla příležitost…" když to dořekl vypadal, jakoby měl každou chvíli propuknout v pláč. "Ale jak jsi mohl projít bránou…?" užasl Filip. Martin zvedl hlavu. Vypadal sklesle a trochu dotčeně. "Přes bránu jsem mohl projít, protože jsem nevěděl, že je Viliem tady…pomsta mě napadla až když jsi mě k němu dovedl…a pak jsem poznal i Denora…" vysvětlil jakoby nic. Ještě chvíli na Martina všichni hleděli, ale už ne překvapeně, ale s odporem. "Stráže!!!" Na Jilin rozkaz do pokoje vběhli její pochopové a odvlekli Martina do tolik proslulého vězení…Denor se na Jil sladce usmál, ale ta jen zakroutila hlavou. "O zrádce nestojíme, těch je už tak dost všude jinde…" řekla a pokynula strážím, aby odvedli i Dědka. Ten se vzpínal, vyrval se strážím a
dožadoval se milosti. "Vždy jsem vám jen oddaně sloužil, chtěl jsem vaše dobro…jsem váš věrný služebník…Já přece nemohu jít do vězení, já jsem váš rádce a pomocník a…to je neslýchané! Milost! Milost! Veličenstvo…" ale nikdo už ho neposlouchal...







Aqua - Barbie girl - video

6. ledna 2009 v 20:46 | You tube |  Aqua



Jil - Patnáctá kapitola

4. ledna 2009 v 18:20 | Dincie |  Jil - První díl
Jil - První Díl :

15. Kapitola - " Zrádce v temném plášti "


Všichni v místnosti na chvíli ztuhli. Když se vzpamatovali z počátečního šoku reagovali každý úplně jinak. Viliem rychle vyskočil a hned se ptal, jestli už Matyáš ví, kde jsou teď. David chtěl zase vědět, jak se to král dozvěděl a Martin navrhoval, aby někam rychle utekli, na což zase Viliem namítal, že tady jsou přece v bezpečí, ale nemůžou tady zůstat věčně…Odlišnost jejich reakce nakonec vedla k chvilkovému hádání, co by teda měli udělat, protože si byli všichni vědomi toho, že každá minuta je drahá a král se už možná blíží přímo k nim…Ikdyž Viliem říkal, že jsou tady v bezpečí Martin mu zase připomínal, že Matyáš ho bude za každou cenu chtít zpátky a ani Jil mu v tom nezabrání…


Venku už dávno ptáci vyzpěvovali své ranní písničky. Filip stál nehybně, krytý rohem chodby. Čekal na Lukáše. Ikdyž mu Lucie včera řekla o Matyášovi, nehodlal se vzdát svého plánu - na rozdíl od trojlístku. Lukáše včera nikdo neviděl, ale Filip předpokládal, že se musel vrátit do svého pokoje. Včera ho zbytek čtyřlístku hledal, aby ho upozornili na Matyáše, jenomže se jim ho nepodařilo najít. Filipa napadla ještě jedna možnost - pokud by byl spolčený s temnou postavou, možná už o tom věděl…Uslyšel lehké vrznutí dveří, které přerušilo jeho přemítání. Byl to Lukáš, vyšel ze svého pokoje a zamířil chodbou pryč. Filip ho pomalu, nenápadně následoval. Lukáš byl zamračený a rozzlobený, šel rychle a jistě směrem, který Filip neznal. Lukáš ho vedl několika chodbami a několikrát se ohlédl. Filip se schovával za nejrůznější brnění, ohyby a rohy chodeb, aby ho Lukáš nezpozoroval. Současně si ale taky hlídal, aby ho neztratil z očí. Tak ho Lukáš dovedl až k jedné z místností. Byla už na první pohled stejná jako všechny ostatní. Filip si, ale všiml, že tam není žádný nábytek, mimo dvě křesla. Lukáš vešel jistě a bez váhání dovnitř. Filip popošel k místnosti a škvírou ve dveřích zvědavě poslouchal co se děje uvnitř. K jeho překvapení byl uvnitř nejen Lukáš, ale taky Dědek. Lukáš seděl na jednom z křesel, zatímco Dědek stál celý rozzlobený opodál. "Opět jsi mi podal špatné informace!!!" rozkřikl se Dědek. Lukáš na něj vrhl pohled plný odporu a nenávisti. "Dávám ti poslední příležitost mi podat konečně ty správné informace!!!" upozornil ho Dědek. Lukáš se na něj zamračil. "Nebo by jsi snad chtěl, aby se tví přátele, včetně tvého bratra dozvěděli, jak to bylo kdysi s tvými rodiči?" ušklíbl se Dědek. "Mezi jakou chamraď patřili svými činy?" pokračoval a vychutnával si Lukáše. Filip si všiml, jak Lukáš zaryl nehty v pěst, zatímco Dědek se škodolibě usmíval. "Co po mě chcete?" vyhrkl rozzlobeně Lukáš. Denor se jeho otázce podivil. "To samé co do teď, ale tentokrát už chci slyšet PRAVDIVÉ informace…" zpozoroval, jak se Lukáš nadechuje a tak dodal s úlisným úšklebkem : "A neříkejte mi, že se na prince Viliema nenajde žádná špína…stačilo by, i třeba na jeho příbuzné…, něco z minulosti…, věřím, že vy si poradíte…, ostatně, co vám taky zbývá, že?" rozesmál se Dědek. "Víte, on princ Viliem není vhodným ženichem pro její výsost Jil…, mám už pro ni někoho lepšího…" usmál se. "Někoho s kým se vám bude dobře manipulovat?" zeptal se znechuceně Lukáš. Dědkovi úsměv zmizel a vystřídala ho zlost. "Do toho vám nic není!!!" obořil se na Lukáše. "A varuji vás, pokud si ještě jednou něco vymyslíte…" Denor zamával vítězoslavně pěstí. "…Pak přijdete o všechno…!" nadřazeně s pořádnou dávkou vítězoslávy se na něj podíval. Lukáš jeho pohledu odolal ale bylo vidět, že si neví rady. "Mimochodem už jsem se spolu se svým spojencem postaral o to, aby vás všechny tři, možná i včetně prince roztrhal Matyáš na kousky…tak buďte raději rozumný a konečně se mnou spolupracujte…zítra máte tu poslední možnost, sejdeme se zase tady…" usmál se sladce na Lukáše a zamířil k východu z místnosti. Filip rychle uhnul, aby do něj Dědek nevrazil, nebo nezjistil, že je tady. Slyšel ještě jak se Lukáš opatrně ptá : "Co tím myslíte? Vy jste něco králi řekl? " Dědek mu už ale neodpověděl a povýšeně vyšel z místnosti pryč. Chvíli po něm vyšel ven i ustaraný Lukáš. Filip viděl jak si to sklíčeně zamířil zpátky do pokoje. Filip nevycházel z úžasu. "Tolik Lukáše podezíral a on byl přitom nevinný…Dědek Denor ho vydírá, nechce, aby si Viliem vzal Jil, protože myslí jenom na svůj vlastní prospěch, kdyby mohl s novým králem manipulovat, určitě by povýšil a dosáhl by všeho co by chtěl…Co myslel ale tím, jak říkal, že má spojence, je to ta tajemná postava, nebo jsou temné postavy dvě?" nad tím vším Filip přemýšlel při vytáhnutí mapy a cesty zpět. Když zjistil, že místnost, ve které se Lukáš a Denor sešli není na mapě, vůbec ho to nepřekvapilo. Při zvažování těchto myšlenek mu cesta zpátky uběhla rychle. Bylo mu Lukáše líto, zvažoval taky, co teď udělá, Lucii to prozradí určitě…ale má to říct taky ostatním? Když jim to řekne pomůže Lukášovi, nebo mu tím jen ztíží jeho už tak dost složitou situaci…?

"Neviděl jsi Lukáše?" zeptal se Filipa David hned, jak vešel dovnitř. "Právě, že viděl…" odpověděl Filip sklíčeně. David zpozorněl a napjatě čekal, co mu Filip řekne. "Kde je Viliem? Zeptal se ještě Filip, když v pokoji viděl už jen Martina. "Právě žádá Jil o ruku…" usmál se David. "Tak povídej, kde jsi viděl Lukáše?" zeptal se. Filip si sedl na jednu z židlí a všechno jim vypověděl, jak Lukáše sledoval, jak ho Dědek vydíral minulostí jeho rodičů a co po něm žádal výměnou za to, že to nikomu neprozradí. David z něho celou dobu nespustil oči a užasle ho sledoval při jeho vyprávění. Když Filip domluvil chvíli bylo ticho. "Ten odporný, slizký červ!!!!!" rozzlobil se David, jeho slova patřila Denorovi. "Dědek jeden podrazácká!!!" připojil se Martin. "Říkal jsi, že má nějakého spojence…" přemýšlel David, když se trochu uklidnil. "Ano, Denor se o tom zmínil, ale nemám ponětí kdo to je…" potvrdil Filip. "Jil se musí dozvědět, jakého má "poctivého" a "oddaného" sluhu…" přemýšlel Martin. "Jen ona může tuto situaci vyřešit…" dodal. "Jasně, pokud ovšem nepočítám tu variantu, že si udělám výlet k Dědkovi a trochu ho zarazím do té krásné podlahy…" usmál se David, ale pak přisvědčil, že má Martin pravdu. Chvíli po tom co se dohodli, do pokoje po zaklepání vstoupili Viliem a Jil. "Chceme vám něco oznámit…" usmál se Viliem na všechny. "My vám taky…" řekl sklesle David. Viliema jeho skleslost zarazila a zeptal se ho : "Co se stalo?" David se na něj nuceně usmál a řekl : " Řeknu ti to později, teď nám pověz ty, co jsi nám chtěl říct…" Viliem se pousmál : "Přivítejte prosím Jil královnu Nellondskou…mou snoubenku a tímto vás všechny zvu na naši svatbu…" usmál se na všechny a dokonce i David se začal usmívat. Zatleskali jim a pak se Viliem zeptal : "Tak copak jste nám chtěli říct?" Filip jim to znova všechno vypověděl a Jil i Viliem se nestačili divit. "To bych od Denora nečekala…!" užasla Jil, když Filip skončil. "Vaše veličenstvo, chceme vás poprosit o řešení, nevíme si rady, myslím, že jste jediná koho se Dědek bojí a koho respektuje, navíc…je to váš služebník…" řekl smutně David. Jil lehce kývla hlavou. "Ano, už vím co udělám…ten zrádce tady nezůstane, ale je tady ještě ten problém s tím druhým…musíme ještě chvíli počkat, abychom zjistili kdo to je a jaké má úmysly …" domluvila a pátravě pohlédla do očí každému z nich. Nastalo hluboké ticho. Nikdo se ho neodvážil přerušit. Všichni si hleděli navzájem do očí a přemýšleli. Najednou se nečekaně otevřely dveře pokoje a dovnitř bez zaklepání vtrhl sám král Matyáš. Vypadal rozzuřeně, ale když zpozoroval Viliema, usmál se od ucha k uchu. "Můj drahý synu…co jsem se tě nahledal…" rozesmál se a z očí mu vytryskly slzy radosti. Objal překvapeného Vila a jeho radost nebrala konce. Král Matyáš však nevstoupil do pokoje sám. Dovnitř vešel i Dědek Denor. "Ty?!!!!" rozzlobili se všichni současně. "No to je vrchol drzosti přijít až sem!!!" Zasyčel Martin. "Jak se opovažuješ?" vyhrkl David. "Vám taky dobrý den…" sekl po něm pohledem Denor, poklonil se Jil a pak všechny v místnosti obdaroval falešným úsměvem. "Víte, že máte mezi sebou zrádce? Je to můj společník…" podotkl. "Kdo je to?" Zeptala se Jil. Dědek se vítězoslavně usmál. "Je to…"



Aqua - My oh My

2. ledna 2009 v 14:05 Aqua



Vážím si Vaší návštěvy! Ať už jste odkudkoliv...! ;-) :-D ;-)

Flag Counter