Listopad 2008

Jil - Dvanáctá kapitola

23. listopadu 2008 v 17:15 | Dincie |  Jil - První díl
Jil - První Díl :


12. Kapitola - " Žádný den není nekonečný "



Žádný den není nekonečný. Skončil i tento. Zůstala jen krutá skutečnost, že dnes je onen ples. Ani si to nestačil Filip uvědomit a už to bylo tady. Filip seděl u snídaně a přemýšlel o všem co se stalo, když prošli branou a objevili se v Jilině paláci. Všechno co bylo předtím mu připadalo, jako by se to stalo před několika lety…nebo v jeho minulém životě…jako by to snad ani neprožil…Napil se trochu horkého čaje. Na druhou stranu si musel přiznat, že setkání s čtyřlístkem a jeho příchod do paláce ho dost změnil. Byl sice navenek jako dřív, ale změnil se uvnitř. Připadal si statečnější a taky se už tolik nepodceňoval. Ani nevěděl jak, ale myšlenky mu seběhly k včerejšímu setkání s králem Matyášem. Bylo mu ho líto a tolik mu chtěl říct, že Viliem je tady, že se nemusí bát, že ještě není všechno ztraceno…ale věděl, že nemůže. Zlostně postavil hrnek na stůl. Jenže pak by zklamal důvěru Vila… a možná by všechno leda tak zkazil…třeba by pak král nechal zbytek čtyřlístku klidně svrhnout ze skály… bez Vilova vědomí…

Filip se postavil a zhluboka se nadechl. Nevěděl co by pak král udělal, ale rozhodně už o tom nechtěl přemýšlet. V mysli se ještě objevila jedna otázka : " Mám to říct Vilovi ?" Filip chvíli přemýšlel a pak se rozhodl.


Venku se na obloze prohánělo jen pár mráčků, jinak bylo nebe celé tyrkysové. Stromy v zahradách šuměly pod nápory lehkého větříku, který jimi prolétl a nakláněly se, jako by si sdělovali nějaké tajemství… Co třeba tajemství plačícího muže u fontány ?


Filip zaklepal na dveře Vilova pokoje. Po stručném : "Dále…" které se ozvalo uvnitř pokoje vstoupil. Viliem stál u okna a díval se někam ven. " Co se asi teď děje v Nellondu…?" zeptal se. Filip se pousmál. "Stýská se ti po Nellondu ?" opáčil. Viliem sklíčeně přikývl a tiše si povzdychl : "Kdyby tak otec dostal rozum…" hořce se ušklíbl. Pak se Filipa zeptal : " Co se děje, proč jsi přišel ?" Filip se zhluboka nadechl a dal se do vysvětlování : " No…včera jsem při procházce zahradami narazil na tvého otce…" Viliem překvapeně vykulil oči : " Ale proč jsi riskoval a byl tam, kde se můžou pohybovat …?" chtěl vědět. Filip se ušklíbl : "To je právě to…nebyl…" Viliem nechápavě zvedl obočí. " Vůbec tam neměl být…" vysvětloval Filip. "Pak nám ale Dědek musel lhát..nebo se spletl…" hledal Viliem vysvětlení. Filip ale jen zavrtěl hlavou. " Ne, nespletli se…tvůj otec tam mohl být, protože lituje svých chyb…chtěl by, aby ses vrátil…" po této větě nastala chvíle ticha. Pak se Vilem opatrně zeptal : "Myslíš to vážně ?" Filip jen přikývl a sledoval, jak se s tím Vil pomalu smiřuje…očividně to od otce rozhodně nečekal. "Pořád tomu ještě nevěřím…" přiznal. Filip jen pokrčil rameny a pousmál se. Viliem náhle zvedl oči od koberce na podlaze, kam se doposud díval a s úsměvem pohlédl na Filipa. " Co všechno ti vlastně řekl ?" zeptal se ho. Filipa to trochu zaskočilo, ale pak Vilovi prozradil, že : Král Matyáš vzpomínal i na minulost, kdy mu umřela jeho manželka a zůstal mu jen Viliem…, pak i to, že si je vědom své chyby a toho jak jsou kněží proradní…a hlavně to, že chce, aby se Viliem vrátil…,že by pro to snad udělal cokoliv… Filip se odmlčel a stejně jako Vil se usmíval.






Na dnešní slavnostní den bylo už všechno do posledního puntíku připraveno a nachystáno. Sem, tam ještě chodbami přeběhli někteří udýchaní sloužící a rychle dodělávali poslední maličkosti na odlehlejších místech. Ale dokonce i zde jsou místa, o kterých nemají "obyčejní" sloužící ani tušení…Jsou to temné chodby, u kterých je jen malá pravděpodobnost, že na ně někdo narazí náhodou…Ikdyž všude jinde září světlo, tam schází a tmu prozařují jen slabé, zdobené louče visící na zdi. A už chybí jen… "Jak to, že tě viděl ?" zeptala se temná postava, zahalená v plášti druhé postavy, která stála hned naproti ní. " Nevím…prostě si mě všiml…" zasyčela druhá postava odpověď. " Byla to náhoda…" dodala. " My si nemůžeme dovolit žádné "náhody", zrovna teď ne !" připomenula první postava. Druhá jen něco naštvaně zadrmolila a otázala se : "A to je všechno…?" První postavu to rozzlobilo. "Takže ty se necháš vidět a ještě k tomu jsi drzý?" Druhá postava si jen posměšně odfrkla : "Nemám rád, když po mě někdo řve…ikdyž jsi to ty…, takže pokud jsi mi to chtěl vyčítat, fajn, stalo se…byla to náhoda...,poslední náhoda…" První postava se uklidnila a o něco smířlivěji řekla : "Jenom mě to polekalo…moc nescházelo a…" odmlčela se. "Já vím…" pousmála se druhá postava, přišla blíže k té první a posměšně ji uklidnila : "On na to nepřijde…, o to se postarám…" První postava se stejně jako druhá rozesmála a temnou chodbou za svitu loučí se nesl strašlivý smích, který ale nikdo jiný neslyšel…



Filip se trochu neklidněji procházel hradem. Ikdyž by ho tady neměl potkat, stejně o tom trochu pochyboval. Co kdyby narazil na krále Angora…ta představa se mu rozhodně nelíbila. Ale ani by ho příliš nepotěšilo potkat znovu krále Matyáše…tak rád by mu pomohl…zatím co nad tím tak přemýšlel ani si nevšiml Dejnr, která rozdávala úkoly pro ostatní komorné, aby byli hosté s přípravou pokojů spokojeni. Všiml si ji až když se ho zeptala : "Už zase bloudíte hradem?" Filip se pousmál a odpověděl : " Už to tak vypadá…" Dejnr se sladce usmála "A nechcete mi místo toho bloudění pomoct…?" Filipa to zaskočilo, ale přijal. "A s čím si nevíte rady?" zeptal se jí. "Já ani tak ne, ale gobelín na pokoji 391 má malý problém…" Filip se na ni ještě usmál a namířil si to k jmenovanému pokoji. Když vstoupil dovnitř, ocitl se v přepychově, ale harmonicky sladěném apartmá. Chvíli mu trvalo, než našel podivně vyhlížející gobelín. Okamžitě si uvědomil, že s prázdnýma rukama si nevystačí a začal se rozhlížet, zda neuvidí kladívko a hřebíčky. Vrátil se zpět ke dveřím, kde už vše bylo nachystáno. Netrvalo dlouho a gobelín opět visel, tak jak měl. Zálibně poodstoupil, aby se lépe pokochal svým dílem a ve chvíli kdy si řekl, že je šikovný, omylem zezadu narazil do ručně malované, zdobené vázy. Ozval se hlasitý třeskot a střepy se rozlétly na všechny strany. Do pokoje vběhla Dejnr a poděšeně těkala očima od střepů k Filipovi. "Mělo mě to napadnout…, už když jste předtím shodil to brnění…" usmála se a dodala : "Říkala jsem si, že musíte být mimořádně nešikovný…" Filip jen bezmocně krčil rameny a drmolil něco o tom, že je mu to strašně líto…, že by se mohl pokusit vázu slepit, nebo nějak nahradit její hodnotu…Dejnr rozhodně zavrtěla hlavou a vysvětlila mu, že váza má nevyčíslitelnou hodnotu a slepit rozhodně nepůjde. Potom Filipa uklidnila, že ji nahradí jinou, tak,
aby host v pokoji nic nepoznal…a Jil jistě shovívavě tuto nehodu pomine…nakonec se povzbudivě usmála a pochválila Filipa za to, jak si poradil s gobelínem…Filip celý rudý pomateně děkoval za poděkování a pozadu vycouval z pokoje. Dejnr si povzdychla, pokrčila rameny a šla pro novou vázu.



Během odpoledne přibývali další a další hosté v paláci Jil. Neúprosný čas nečekal a chvíle plesu nadešla. Fidgenův sál byl plný zajímavých a vzácných hostů, kteří se jen tak nevidí. Filip a Lucie byli spolu, povídali si a snažili se jeden druhého uklidnit, že se nic zlého nestane, že je král Angor neobjeví a všechno bude krásné a v pořádku.




Vážím si Vaší návštěvy! Ať už jste odkudkoliv...! ;-) :-D ;-)

Flag Counter