Září 2008

Jil - Devátá kapitola

23. září 2008 v 17:16 | Dincie |  Jil - První díl
Jil- První Díl :


9.Kapitola - " Král Matyáš "
Ačkoliv věděl, že je to více než nebezpečné a hloupé, na krátký okamžik ho napadlo, že by se setkal s Nellondským králem a ten by mu snad konečně vyjasnil všechny záhady kolem čtyřlístku. Filip, ale zároveň věděl, že je příliš riskantní a nebezpečné být jinde, než zamčený ve svém pokoji. " Už mi to nechtějí říct dost dlouho, pokud mi dneska zase zavřou dveře před nosem, tak je snad vyrazím a pokud mi to zase nevysvětlí, tak za tím Nellondským králem asi opravdu zajdu!!!" Rozzlobil se, prudce vyšel z pokoje ven a doslova zabušil na dveře Davidova pokoje. Chvíli bylo ticho, které ho ještě více rozzuřilo. Pak mu s úsměvem otevřel David. Podle Filipova výrazu pečlivě volil svá slova : " Stalo se něco?" Filip myslel, že vybuchne : " Jak, co se stalo???? Děláš si ze mne legraci???!!! To bylo jako v pořádku, jak jste mi bouchli dveřmi před nosem ??? Snad si důvěřujeme, ne??? A proč mi to nechcete konečně vysvětlit a děláte ze mně pitomce?!" Filip to ze sebe všechno vychrlil a v tu chvíli mu bylo opravdu jedno, jestli tím Davida naštve, nebo ne. David se na něj chvíli upřeně díval a pak řekl tichým hlasem : " No… tak dobře…, ale…" Pak zachytil Filipův pohled, který jasně říkal : " Opovaž se říct, nějaké A L E !" A zmlkl. Otevřel dveře svého pokoje dokořán a oba vešli dovnitř. V pokoji byli i zbývající provinilci : Martin, Viliem, konečně bez zakryté tváře a Lukáš, na kterého se Filip zamračil nejvíce. "Rád vás vidím, doufám, že ZASE neruším!" Vyštěkl ironicky a přeměřil si všechny naštvaným pohledem. Martin se ozval jako první : " Víš, nechtěli jsme tě do toho plést…" Řekl to smířlivě a naprosto klidným tónem. To Filipa trochu uklidnilo, ale pořád čekal na vysvětlení. Trapné ticho přerušil až Lukáš svou podmínkou, kterou všechny naprosto šokoval : " Jestli chceš znát naši minulost, musíš nám říci tu svou a všechno co víš o králi Angorovi." Filip byl jako opařený a v tu chvíli by se v něm krve nedořezal. Cítil jak se na něho upřely pohledy všech ostatních v místnosti. Chvíli jen zkoumal přepychový koberec dole na podlaze, ale pak nakonec začal vyprávět : " O králi Angorovi se v mé zemi vyprávěly strašlivé příběhy, o jeho krutosti a bezcitnosti. Jeden z nich, o ubohém sluhovi, který jedinkrát neuposlechl, jsem slýchával až moc často. Všechno se změnilo, když jsem dostal příležitost vyzkoušet si to na vlastní kůži. Rodiče mě museli dát do služby k němu. Nejdříve jsem pracoval jako leštič bot, to mi byly asi 3 nebo 4 roky. Ve svých 6 letech jsem byl povýšen na hlavního umývače černého nádobí, pro ty, kteří nechápou, se jedná o špinavé hrnce, rendlíky a pánve…a pak až ve svých 12 letech jsem skončil jako sluha. Vlastně skoro celou dobu mě strašily představy a báje o Angorovi. S Lucií jsem se znal už od dětství, jako leštič bot, několikrát mi dokonce pomáhala, abych je neleštil jako obvykle až do rána. Ale musela pak utéct, aby ji tam nepřistihl kdokoliv z hradní smetánky. Jednou se to ale nepovedlo a ona neutekla včas. Jediné štěstí bylo, že ji nikdo nepoznal, jak byla špinavá a začerněná. A pak když jsme byli větší, tak jsme se do sebe zamilovali…, museli jsme ale utéct, protože Angor by ji jinak provdal za prince z Nellondu. Myslím, že ji chtěl provdat tak rychle, protože začal tušit, že se máme rádi. Lucii proto čekala svatba a mě účast na vojenském tažení. Při mých zkušenostech s vojnou bylo více než jasné, že se s mým návratem vůbec nepočítá. A jako poddaný jsem neměl nejmenší šanci se rozkazu krále Angora jakkoliv protivit. Neměli jsme proto jinou možnost, když jsme chtěli být spolu." Filip domluvil, naklonil hlavu mírně na stranu a pak se zeptal : " Jste všichni čtyři z Nellondu, určitě musíte znát Nellondského prince…jaký je ?" Všichni čtyři se po sobě podívali a pak promluvil Viliem : " Asi není tak hrozný, ale stejně nedokázal zabránit…" " Řekneme ti to od začátku…" Rozhodl David a dal se s hořkostí v hlase do vyprávění : " Ani král Matyáš není zrovna laskavý vládce, ale bohužel se nechá velice snadno ovlivnit Nellondskými kněžími, byli to také oni, kdo přesvědčili krále, ať každým rokem obětuje bohům lidské oběti. Pochopitelně počet a kdo budou ti chudáci vybírají oni. Oběti se svrhávají ze skály Nanua-De, nejvyšší hory v Nellondu a taky proto, že pod Nanua-De jako pod jedinou ze skal je hluboká propast. Nemusím ti jistě říkat, že kohokoliv tam hodí, tak nepřežije. Každým rokem jsme proti tomu protestovali, ale vždycky se královi, ovlivněnému kněžími podařilo nás zastrašit a posledních pár let se jim dařilo nás oklamat a změnit datum obětních obřadů, nebo měli vždy pro některého z nás důležité poslání, takže jsme proti tomu nemohli nic udělat. Tento rok byly oběti 3. Martin, Lukáš a Já. Chtěli se nás zbavit, neboť se nám už téměř podařilo přes Nellondského prince králi hloupé a příliš nelidské obřady vymluvit." David se na chvíli odmlčel a ve tváři se mu objevil výraz toho, že se mu nechce příliš pokračovat a Filip se zeptal : " A Viliem ?" David se na Viliema podíval, jakoby se ho na něco ptal, Viliem jen klidně přikývl. " Protože…jeho vybrat nemohli ." Filip se na Viliema nechápavě podíval. " Proč nemohli ?" David nervózně pohlédl na Viliema a pak začal Filipovi vysvětlovat : " On je totiž ten Nellondský princ…" Filip pohlédl na Viliema s neskrývanou zvědavostí a prohlížel si ho, jako by ho spatřil poprvé. Vil jeho zkoumavému pohledu neuhnul, jeho oříškově hnědé oči mu pohled opětovaly. Filip si najednou uvědomil, že vždy měl z jeho urostlé, vysoké postavy a z jeho chování dojem, že se musí jednat o nějakého příslušníka královského rodu. Jeho celkový dojem ještě podtrhovaly tmavě hnědé vlasy, spadající mu na ramena. Jediné co Filipovi nesedělo byl čas…jak to mohl být Vil,když přijeli společně s nimi a princ byl pak pohřešován,až když už byli dva dny u Jil….a tak se na to Filip zeptal : " Jenomže to není možné, ztratil se přece, až jsme byli dva dny tady…" Všichni čtyři se usmáli. Pak se Viliem ujal vysvětlování : " Po té co byli mí tři kamarádi zajati, aby je druhý den jako oběti bohům svrženi ze skály, jsem se se svým otcem strašlivě pohádal, vyčetl jsem mu všechny ty ubožáky, co už byli kdy obětováni a zamkl jsem se u sebe v pokoji. Oba jsme byli na sebe naštvaní, ale já, jakmile jsem se zamkl, tak jsem zabezpečil pokoj, jak se jen dalo. Až by otec vychladl a chtěl si se mnou promluvit, nedostal by se ke mně hned a to nám poskytlo náskok. Očividně otec vychladl, až jsme byli u Jil dva dny. Když jsem zabezpečil pokoj, utekl jsem. Věděl jsem, že je drží v západních celách a tak jsem se je snažil vysvobodit. Celý plán, na kterém jsme se domluvili proběhl hladce, teda až na…" Odmlčel se a zadíval na Martina. " Byl v jiné z cel… nepočítali jsme s tím, že bude jinde než my…" Začal David a pokračoval : " …Proto to bylo komplikované…, všechno by vyšlo, kdyby…jeden strážný…nerozpoutal poplach a my jsme se k němu pak už nestihli dostat, nejhorší bylo, že zapálili ty cely…pátrali jsme po něm ve skrytu noci…ale nic. Dlouho jsme si mysleli, že uhořel, ale pak jsme se dozvěděli, že ho převezli na jiné místo…ale nevěděli jsme kam…, hledali jsme ho všude, ale bezvýsledně, pak nás málem chytili vojáci…a tak jsme museli utéct k Jil…" David zmlkl a věnoval omluvný pohled Martinovi. " Ale, jak se ti teda podařilo utéct?" Zeptal se Filip zvědavě Martina. " To nám chtěl říct, než ho vyrušil tvůj příchod…" Odpověděl mu s úsměvem David. " Nechápu, jak se mu to mohlo podařit…" Řekl tiše, s mírným obdivem v hlase Lukáš. Filip si řekl, že jeho domluvy s tajnými spiklenci, konkrétně Denorem zatím neprozradí ostatním. Martin se zapýřil, až zrůžověl a pak začal vysvětlovat : " Když jste uprchli, stihli mě kněží, narychlo přivolaní strážemi, odvést do Tystiru." Na chvíli se odmlčel a tak se Filip zeptal : " Kde je Tystir ? už jsme o něm jednou četl v Nellondských spisech, je to prý něco, jako město kněžích, takže bude asi blízko Nanua-De, ne?" Zeptal se Filip. " Ano, máš pravdu." Přisvědčil Viliem. Filip se pousmál. " Ty toho víš o Nellondu pomalu více, než my!!!" Podotkl Lukáš kysele. " Ale aspoň se tak nekaboní, jako ty, co je to dneska s tebou ?" Šťouchl David do svého bratra. "Dneska ? Ten se kaboní pořád !!!" Tiše zamumlal Filip. " Jenom mám špatnou náladu, když přijel…" Ohradil se Lukáš a ignoroval Filipovu poznámku. " To my všichni, ale současně máme i důvod k radosti, Martin se vrátil a to živý a zdravý!!!" Namítl David a usmál se. " Ale nechtěl jsem tě jinak přerušovat, pokračuj prosím." Řekl Filip a Martin po krátkém zamyšlení pokračoval: " Cesta do Tystiru trvala asi dva dny, když jsme dojeli na místo, chtěli kněží hned udělat obřad a svrhnout mě ze skály, ale tamní nejvyšší kněz, který si říká Polobůh, tomu zabránil. O tomto nejvyšším z kněží jsem věděl jen to, že všichni věří, že skrze něho k nim mluví Bůh. Nevím, možná se chtěl předvést, nebo ukázat KDO v Tystiru rozhoduje, ale namítl, že dnes ani zítra nebude ten správný den a že Bůh oběť nepřijme, rozzlobí se a ztrestá všechny, kdo v nesprávný den obětovali.To na ně velmi zapůsobilo a tak, mě jen uvrhli do cely v Tystiru. Měl jsem štěstí." Na chvíli se odmlčel a zahleděl se do neznáma, kamsi skrz ně. " Prostě jsem měl štěstí." Zopakoval a pokračoval : " V celách už byli jiní vězni a ti měli únikový plán, o tom jsem ale nevěděl. Večer, když se měnily stráže, jeden z vězňů probodl asi kněze, co nás navštívil, coby hříšníky a budoucí oběti. Nevím, jak se jim to podařilo, všechno to bylo ale velmi rychlé. Prostě byl pak rozpoután poplach. Ti, co si to naplánovali museli ten plán vymýšlet polovinu života, sledovat, jak to tam chodí každý den a pak na základě toho v ten správný den, v tu pravou chvíli se pokusit o útěk. Oni tam totiž měli být až do konce svého bytí. Kdyby JICH nebylo, už bych tu nebyl. Pak osvobodili všechny vězně, čímž ztratili čas. Něco ale nevyšlo a oni je tam uzavřeli, kdybych nebyl mezi prvními, nebyl bych tu. Později jsem se dozvěděl, že je obklíčili a všechny, co nestihli utéct zabili." Když domluvil, jeho pohled byl skelný a zase někde v neznámu, ikdyž by všechny v místnosti nepřekvapilo, kdyby byl v Tystiru. Dobrých pár minut nikdo nic neřekl, ale pak nakonec přerušil ticho Lukáš : " …A pak, když jsi byl na svobodě, jsi se rozhodl utéct k Jil…" Martin ztratil skelný pohled a s trochou odhodlání a mírnou lhostejností mu odpověděl : " Ne tak docela, musel jsem se nějakou dobu skrývat, proto jsem taky přišel později, než vy…" Vysvětlil. " Kde jsi se skrýval ?" Zeptal se Lukáš. " No, vlastně tak různě…při hranicích Nellondu, tam jsem byl nejdéle, tam, kde Nellond hraničí s Akridem…byl jsem i pár dnů v rodném hradě…" Na chvíli se odmlčel a Viliem vysvětloval : " Hledali jsme tě pak i v Tystiru a právě tam nás málem chytili. "Filip se krátce zamyslel a pak řekl : " Zajímalo by mě, jak vysvětlili váš útěk…?" " Hledali mě jenom nějakou dobu, než nevyšší kněz po celém Nellondu nevyhlásil, že byla vybrána špatná oběť…pak shodili z Nanua-De ty kněze, kteří nás vybrali, myslím, že jim nebylo po chuti hodit tam kněze, ale museli nějak zamaskovat to, že jsme jim utekli…a tak z toho udělali hrozbu před SVOU mocí a to i ve vlastních řadách…" Trochu se ušklíbl. Filip hvízdl. " Je dobře, že jsme tady, protože jsme zde konečně v bezpečí a mohli bychom se věnovat jen procházkám a prohlídkám hradu. Vy jste si s Filipem už hrad prošli, že?" Zeptal se Viliem. " Ano, naštěstí jsme to stihli dříve než přijela ta nemilá návštěva. Viděl jsem tolik fantastických věcí…slyšeli jste už o žezlu Niuda Feel Kataut ?" Zeptal se více než nadšeně Martin. Viliem a David si vzpomněli, že o něm četli a Lukáš řekl, že ho už jednou viděl, tady na hradě, vysvětlil, že i on se vydal jen tak na prohlídku hradu… " A hlavně temných chodeb!!!" Pomyslel si Filip. " Vyprávěli vám i odkud Katautovy klenoty jsou?" zeptal se zvědavě David. " Ano, většinou je získal jako dary nebo je nechal sám zhotovit…" Usmál se Filip. " Tak to vám nelhali…" Ušklíbl se David a dodal na vysvětlenou : " Nejsi jediný, kdo čte dějiny.." Chvíli se jen tak všichni smáli, pak se znova ozval hluk fanfár a už nikomu do smíchu nebylo.
…A tomu, kdo tuhle kapitolu vydržel až do úplného konce tak tomu tleskám…


Jil - Osmá kapitola

8. září 2008 v 17:15 | Dincie |  Jil - První díl
Jil- První Díl :


8.Kapitola - " Nellondský orel "

Celý den jim utekl prohlížením památek hradu. Martin a Filip se taky stali velkými kamarády.Do Filipova přátelského postoje k Martinovi se promítl i vděk za to, že díky němu zapomněl na zítřejší nemilou návštěvu, které se tolik obával. Prozkoumali vězení z dob mocného Katauta a při jeho prohlídce běhal oběma mráz po zádech. Martina ale nejvíce upoutalo a nadchlo ze všech těch vzácností ono žezlo. Filip na tom byl stejně, chvílemi před sebou viděl tu místnost s křišťálovým podstavcem a žezlem, které se v podstavci chvílemi jakoby zrcadlilo. Ten pohled byl prostě nádherný a jakmile jste ho jednou uviděli, nemohli jste na něj jen tak zapomenout. Celou dobu při zpáteční cestě, kolem terasy a gobelínů opět do pokojů spolu mluvili hlavně o žezlu a o tom jaký na ně udělalo dojem to, co jim Jil řekla. Celá procházka od jedné vzácnosti k druhé byla příjemná, ale trvala jim skoro celý den. Když procházeli kolem terasy neodolali a znova tam vešli. Tentokráte se jim naskytl jiný pohled : v dálce zapadalo slunce a vrhalo oranžovo-zlaté paprsky přímo jim do obličejů. Několikrát zamrkali a ustoupili kousek stranou, kde už na ně sluneční paprsky nedopadaly. Po růžovém nebi s nepatrným nádechem fialkové a původní modři přelétli ptáci. V dáli zazněl křik usínajících racků a slunce zapadlo za obzor. Martin a Filip únavou několikrát zívli. Pomalu, pomalu nebe dostalo tmavý nádech. Nejdříve jen tmavě fialový, ale později černý s nepatrnou šedí. Vyšla první hvězda. Chvíli po ní druhá, třetí…a za pár minut už oblohu ozařovala tisícovka světýlek, třpytivých hvězd. Nebe ukázalo svůj noční závoj. To už ale na terase nikdo nebyl. Filip Martina doprovodil k jeho pokoji a sám si šel lehnout. Jakmile došel do svého pokoje, uvědomil si, jak moc mu Lucie schází, že se s ní celý den neviděl. Zatoužil ji spatřit a popřát ji alespoň dobrou noc, zvláště když je oba zítra čeká to, čeho se tolik báli a před čím utíkali. Vešel k ní do pokoje. Lucie seděla na posteli a z očí jí kanuly slzy. Filip ji beze slov objal, políbil a začal ji tišit. Když se mu podařilo trochu Lucii uklidnit, vysvětlil jí jakým úkolem ho pověřila Jil a proč se spolu celý den neviděli. Také Lucii vyprávěl o Martinovi a tím ji přivedl na jiné myšlenky. Protože Lucie nemohla z hlavy vyhnat zlé myšlenky na to, co by se mohlo Filipovi všechno stát, kdyby ho její otec dostal do svých rukou, uprosila Filipa, aby u ní zůstal, dokud se jí nepodaří usnout. Potom, co Lucie usla, se Filip potichoučku vytratil do svého pokoje. A pod tíhou celodenní únavy a strachu ze zítřka se mu podařilo k jeho vlastnímu překvapení celkem bez problémů usnout.
Jeho ranní probuzení bylo pak, ale o to horší. Především si uvědomoval, jaká návštěva poctí tento hrad, svou přítomností již dnešní den. To moc nepřispělo k jeho dobré náladě. Ani si to neuvědomil, tak pořád myslel na příjezd Luciina otce, že už seděl u jídla. Ze své snídaně snědl jen velice málo, protože dnes neměl rozhodně vůbec žádný hlad. Zhluboka se nadechl, vstal od stolu a umanul si, že tentokrát mu David neuteče. Vzal ze stolu mapu a pomalu vyšel ven, zamkl a klíče si dal do kapsy k mapě. Rozhodně zaklepal na dveře Davidova pokoje a čekal. Tentokrát měl větší štěstí a David mu otevřel. Filipa trochu zaskočilo, že má stejně mizernou náladu jako on, u Davida to byl nezvyk, ale protože věděl, že očekávají stejně nemilou návštěvu v podobě Nellonského krále, bylo mu to jasné. Přestože na to měl David právo, být mrzutý, pokusil se o alespoň unavený úsměv. "Ahoj, co se děje, co potřebuješ ?" Zeptal se David. Filip se nadechl a odhodlaně mu odpověděl : " Tak hele, vážím si toho, že jste mě a Lucii zachránili před těmi loupežníky a jsem rád, že jsme se skamarádili, ale proč mi nechcete nic říct? Nevěříte mi? Proč ze mě děláte hlupáka?" Dořekl a nedočkavě sledoval Davidovu reakci. David znovu zvážněl : " Já…." Než však stačil cokoliv říci, otevřely se dveře a Martin s úsměvem vyšel ven. Chvíli tam jen tak na sebe všichni zírali. David na Martina a Martin na Davida. Filip těkal očima od jednoho k druhému. Nakonec ze sebe David vypravil : " Jak…jak jsi jim utekl ?" Filip se překvapeně otočil k Martinovi : " Vy se znáte?" Zeptal se ho. Martin si dal několik minut načas a pak odpověděl : " Ano, známe, on je jedním z těch, o kom jsem ti včera vyprávěl…" David se usmál : " Doufám, že jenom v dobrém… Ale jak se ti to podařilo…?" Zeptal se už svým klidným hlasem, ve kterém byla jasně patrná radost, že ho zase vidí. Martin, ale rozhodně zavrtěl hlavou : " Ne, tady ne!" Řekl tiše, ale naprosto zřetelně. Filip jen zalapal po dechu : " Zase… mi…nevěříte…ale proč…??? Martine ???" Martin se na něj jen omluvně usmál : " Promiň." Řekl a pak se už před Filipem jen zavřely dveře Davidova pokoje, kam Martin vešel. Filip tam zůstal stát a odmítal čemukoliv uvěřit. Teď už mu nedůvěřuje ani Martin, o kterém si ještě včera myslel, že jsou přátelé…chtěl si vyjasnit jednu záhadu a přitom se objevila další…proč mu to tolik nechtějí říct? Odněkud ze zahrad se ozval nádherný ptačí zpěv.Filip si zaryl nehty do dlaně a zlostně se podíval na dveře Davidova pokoje. Sklíčeně, s pocitem člověka, který nedokázal to, co si předsevzal se jen tak procházel chodbami zámku. Po nějaké době se zastavil a rozhlédl kolem sebe. Neměl vůbec tušení, kde se nachází a vůbec to tady nepoznával. Najednou si uvědomil, že je v chodbě, která se mu zdála tmavší než obvykle, byla tak… smutná a temná…uvědomil si překvapeně, že je to tím, že zde nejsou žádná okna. Vrátil se kousek zpět, k poslednímu oknu z vedlejší chodby a zjistil, že prší. Na sklo bubnovaly drobné kapičky vody, odrazily se od skla a stékaly po něm dolů. Vrátil se zpět do temné chodby. Když už byl u konce, překvapeně zjistil, že tam někdo je. Hlas mu byl povědomý a pak mu to došlo. Lukáš! "To je Lukášův hlas, ale s kým to mluví?!" Pomyslel si Filip. "…Vážně? A pak mi její veličenstvo odpustí? To má být nějaký nepovedený vtip?" Druhý hlas mluvil tišeji, takže nebylo přesně rozumět, co říká, ale Filip poznal, že i tento hlas velmi dobře zná. Nebyl to nikdo jiný než Dědek Denor! Filip popošel blíže, jak jen mohl a krytý rohem chodby se snažil rozeznat, co Dědek říká. U posledních vět se mu to podařilo. " Takže jsme se dohodli?" Filip se mírně naklonil a tak viděl Lukášovo přikývnutí. " Co se týče té druhé nabídky, ještě o tom přemýšlej, nebývám tak shovívavý často..." Dodal ještě Dědek. Lukáš jen něco zadrmolil a pak se oba rozešli. Denor zamířil přímo k Filipovi. Filip se zděšeně přikrčil co nejvíce ke stěně, ale kdyby se Denor ohlédl, stejně by ho uviděl. Filip zatajil dech. Denor kolem něho prošel, pak se ale rozhlédl. Jeho pátravé a nelítostné oči zkoumavě přejely okolí a zastavily se na Filipovi. Dědek se na něj nasupeně zamračil a evidentně zvažoval, zda Filip vyslechl celý jejich rozhovor. Nakonec mírný strach v jeho očích ustoupil a objevila se tam škodolibost. Poťouchle se usmál a s jízlivým úšklebkem se Filipa zeptal : " Copak, copak, zase jsme zabloudili? Král Angor ještě nedorazil, vydal jste se ho hledat po hradě? To opravdu tolik toužíte se s ním setkat?" Filip chvíli musel bojovat s pokušením Denora uhodit, ale pak se ovládl, vzdorně narovnal hlavu, pohlédl mu do očí a řekl : " Ne, nezabloudil jsem, mám u sebe mapu hradu a já se nepotřebuji skrývat v temných chodbách s tajnými spiklenci!!" Denor na Filipa překvapeně pohlédl a v jeho očích byl patrný strach z toho, kolik toho Filip slyšel. Nasucho polkl, věnoval Filipovi zlostný, zamračený pohled a pak se otočil a povýšeně odešel. Filip chvíli počkal, až utichly Dědkovy kroky v chodbě a pak se vydal toutéž chodbou. Vypravil se směrem ke knihovně, protože ho napadlo, že by čtením mohl přijít na jiné myšlenky. V knihovně si vybral první knihu, která mu přišla pod ruku. Se zapůjčenou knihou se vrátil zpět do svého pokoje. Sedl si do křesla u krbu a pustil se do čtení. Kniha popisovala dějiny okolních říší a jejich zvyky a obyčeje. Když si pročítal významné nellondské tradice a pojmy, narazil na výraz " Hene dia" o kterém se dozvěděl, že byl nápis, umístěný na meče příslušníků královského rodu. Vtom zaklepal někdo na dveře. Do pokoje vstoupila Lucie. Vypadala velice vážně a ustaraně : " Králové přijeli, můj otec je tady!" Filip polekaně vyskočil a oba přistoupili k oknu. Nádvořím zahrad právě projížděl se svým doprovodem ten, kterého znali až moc dobře, po jeho boku seděl na koni přísně vyhlížející muž, s korunou na hlavě, o němž nebylo pochyb, že se jedná o Nellondského krále. Král a jeho doprovod byl ozdoben znaky zlatého orla, který držel ve svých spárech strom. Filip si vzpomněl, že si před chvílí přečetl i o tomto znaku, že orel znamená to jak je království hrdé, bojovné a nedobytné a strom pak opěvuje krásnou krajinu té země. Při zvuku uvítacích famfár se oba nešťastníci srdceryvně objali.

Jil - Sedmá kapitola

3. září 2008 v 13:06 | Dincie |  Jil - První díl
Jil- První Díl :


7.Kapitola - "Neznámý příchozí"
Po obloze už dávno pluly bílé mráčky, když se Filip probudil. Po včerejší menší obchůzce ho bolely nohy, proto vstal trochu neohrabaně. Na chvíli si připadal, jakoby právě podstoupil výlet, na nějakou pěkně velkou horu. Netrvalo dlouho a uvědomil si, jaká katastrofa se každým dnem blíží v podobě Luciina otce a krále z Nelondu. Trochu ho to vyvedlo z míry a značně zneklidnilo, protože to mělo být už asi zítra, pokud se Jil nemýlila, nebo neměli, ne že by jim to Filip nepřál, oba panovníci nějaké problémy…Ani si to pořádně neuvědomoval a už vstával od snídaně, tak to rychle uběhlo. Znova se ale při myšlenkách na onen zítřejší příjezd vrátil k Davidovým slovům. Co mu málem prozradil, než ho Lukáš přerušil ? Co asi udělali králi z Nelondu, že se bojí jeho příjezdu ? Náhle měl jasno, musí se jich jít zeptat ! A pokud se měl od někoho z trojlístku něco dozvědět, byl to jedině… Z jasným cílem najít Davida ať je, kde je, vyběhl z pokoje s nadějí a tímto úmyslem. Když probíhal kolem stolu v druhém pokoji, letmo si z něj v běhu vzal mapu hradu. Zastavil se, teprve když vyběhl až na chodbu. Zamyšleně rozložil mapu a rozhodl se, že až navštíví jeho pokoj, pokusí se ho hledat v knihovně, kde sám i byl a pak ještě na dalších místech, v zahradách, na terase, poblíž trůnního sálu…Našel celkem ještě docela dost míst, kde by David mohl pravděpodobně být. Filip se už rozhodl. Najde ho a dozví se celou jejich pravdu za každou cenu ! Tato myšlenka mu dodala novou energii a dokonce i úsměv. Chvíli tak stál, ale potom ho vytrhlo z přemýšlení mírné bouchnutí dveří. Z pokoje naproti vyšel usměvavý Lukáš, v ruce držel jakýsi papír. Byl stočený a vypadal majestátně. Když Lukáš Filipa zpozoroval, temně se na něj zamračil a papír nenápadně schoval za záda. Vyměnili si pohledy plné antipatií, až se nakonec Lukáš naposled zamračil a pohrdavě s jistou důležitostí odešel. Filip věnoval vražedný pohled jeho zádům a v tu chvíli nevěděl, koho nesnáší více, jestli Denora, nebo Lukáše. Dlouho nad tím nepřemýšlel a pomalu zaklepal na dveře Davidova pokoje. Podle ticha uvnitř a toho, že nikdo neotvíral, usoudil, že tam David není. " No, aspoň jsem to zkusil." Pomyslel si a nakoukl do mapy. Nejdříve se rozhodl jít do knihovny, která byla i blízko trůnního sálu, takže se to dalo hezky spojit a odtud měl pak v plánu prozkoumat zahrady, kde taky mohl být. Při cestě do knihovny potkal jen několik sloužících, kteří si vzrušeně šuškali cosi, z čeho Filip usoudil, že mluví nejspíš o plese. Když tam došel, nalezl jen hromady knih a některé hosty, či šlechtice, které neznal. Zklamalo ho to a tak se vydal do trůnního sálu. Když byl už téměř u cíle, spatřil ze sálu vycházet Najdn a Dejnr. Najdn se tiše něčemu chichotala, ale Dejnr se tvářila vážně a důležitě. Opovržlivě se podívala na svou kamarádku a pak ji tiše napomenula. To už se ale Filip pokoušel co nejrychleji zmizet. Nijak nestál o další problémy a starosti, které by ho jistě potkaly. Couval dozadu a tolik se snažil, aby ho Dejnr a Najdn neuviděly, že si nevšiml velkého brnění, které stálo za ním a on do něj narazil. Ozval se hlasitý třeskot, který se rozléhal celou chodbou a upoutal tak pozornost všech, co byli v okolí. Brnění se svezlo na zem a Filip na něm uklouzl. Přepadl dozadu a spadl na brnění. Než se stačil vzpamatovat a uvědomit si, co vlastně provedl, už se nad ním skláněla jedna z dívek. Dejnr se přesvědčila, zda mu nic není,zatímco Najdn se nepřestávala chichotat. Filip se na ni zamračil a opatrně vstal. Zvedl brnění a opravil ho, pak ho zase narovnal, tak jak bylo. Teprve potom se otočil k dívkám. Najdn se na něj chvíli dívala, pak se ale znovu rozesmála. Filip se znechuceně otočil k rychlému odchodu, ale Dejnr ho zadržela : " Jil by s vámi chtěla mluvit." Filip se k ní otočil : " Zase nějaké špatné zprávy ?" Zeptal se se zlou předtuchou. Dejnr se na něj sladce usmála, což Filipa zarazilo. "Ne, dneska ne." Řekla a lehce zrůžověla. Pak popadla svou kamarádku, která se nepřestávala chichotat a obě odešly. Filip tam chvíli jen tak stál, ale pak se vzpamatoval a rozhodl se svůj plán najít Davida odložit a jít k Jil. Šel chodbou až na její konec a vešel do dveří trůnního sálu. Hned po tom, co přivykl jasu v něm, ho překvapilo, že je tu téměř prázdno. V sále byla jen Jil, která se tentokráte usmívala, seděla na trůnu a po jeho příchodu vstala, pak jakýsi černovlasý mladík s oříškovýma očima. Byl hezký, vypadal mile a přátelsky. Trochu nesměle si Filipa prohlížel. Jil se ujala představování : " Toto je Martin z Akridu, je to další uprchlík, který k nám přišel dnes, Martine, tohle je Filip ze země za lesy Brajnor." Domluvila, usmála se na oba a pak se otočila k Filipovi : " Smím tě požádat, abys ho seznámil se zámkem, našimi zvyky a pravidly ? Jinak by se toho ujal Denor, ale má teď spoustu práce s plesem a uvítáním králů." S pohledem plným očekávání ho upřeně sledovala, ale nepřestávala se usmívat. Filip se na Martina podíval. Klopil hlavu k zemi a pořád působil nesmělým, ale sympatickým dojmem. "Velmi rád, výsosti." Řekl Filip a uklonil se jí. Jil to potěšilo, pak podala Martinovi zlatý klíč od jeho pokoje, na němž bylo lesklými kamínky vyznačeno číslo 562. " To je prima, má pokoj naproti mně, hned vedle Lukáše." Pomyslel si Filip. Jil pak oběma lehce pokynula a oni společně vyšli ze sálu. " Nejdřív bychom mohli jít na některá památná místa hradu, pak třeba do zahrad, na terasu, do knihovny…" Navrhl Filip. Martin se usmál : " Prima, tak ty památná místa nejdřív...ať to mám už za sebou!!!" Filip zaváhal, chvíli bylo ticho, to Filip rozkládal mapu hradu, zadíval se do ní a zeptal se : " A kam chceš jít nejdřív : kde zasadil slavný Kataut první květ, pak kde stála dávná hladomorna a bývalé vězení, tam, kde je památný Katautův meč, nebo kde je slavné křišťálové žezlo Katautovo, které má nezvyklé vlastnosti…?" Martin se ušklíbl : " Tak, třeba ten meč, to žezlo a hladomorna…" Filip souhlasil a tak se společně vydali na cestu. Téměř po celou cestu oba mlčeli, zřejmě měli oba nad čím přemýšlet. Filip nahlížel do mapy a Martin se rozhlížel po zámku. Nakonec dlouhé ticho prolomil Filip : " Jak to, že jsi tady ? Co se stalo?" Martin se na něj otočil, zaváhal a pak řekl: " Musel jsem utéct…, pronásledovali mě vojáci krále z Nelondu…" Podle Martinova výrazu ve tváři Filip usoudil, že bude lepší se ho už na nic neptat, ale napadla ho myšlenka, že to má určitě něco společného s trojlístkem, co když totiž i je pronásledovali ze stejného důvodu jako Martina. Záhadou, ale byl pořád ten důvod. Pak ho napadlo ještě něco a on se zeptal : " Ale myslel jsem, že jsi z Akridu…?" Martina jeho otázka zaskočila, ale nijak nevyvedla z míry : " Vyrůstal jsem v Akridu, spolu se svým nejlepším kamarádem, když se pak ale on přestěhoval za svým bratrem do Nelondu, využil jsem toho, že mám tetu a strýce tamtéž a nějakou dobu u nich bydlel, když pak za tragických okolností zahynuli oba mí rodiče, už jsem v Nelondu zůstal…Potom se to ale stalo…" Domluvil, zamračil se na přepychový obraz na stěně a zhluboka se nadechl. Filip na něj nenaléhal, nějak tušil, že by to bylo stejně zbytečné. " Teď musíme doleva." Upozornil Martina a pokračovali v cestě dál mlčky. Jejich cílem, kam za nějakou dobu došli byl malý sál, kde bylo více oken než jinde. Proto tu bylo neuvěřitelně hodně světla. K tomu také přispívaly velké skleněné zrcadla, rozmístěné po obvodu sálu. Vedle oken visely krátké krajkové závěsy, které byly teď vytaženy. Uprostřed sálu se třpytily na svých podstavcích tři Katautovy věci : Nalevo se tyčilo lesklé, ale trochu zašlé brnění z neznámého krásného kovu. Uprostřed na podstavci zářila nádherná diamantová koruna, která odrážela všechno světlo a upoutala pohled každého, hned jak vešel. Napravo si pozornost vyžadoval meč, který působil nejvznešeněji a nejstarobyleji spolu s korunou. Nikdo nepochyboval o jejich dlouhé historii a starobylém původu. Vedle těchto vzácností postával sloužící, jehož úkolem evidentně bylo vyprávět historii vystavených předmětů. Nejdříve jim pověděl o brnění : " Slavný zakladatel Merilius Agvonus Kataut naší říše, byl nějakou dobu na cestách. V jednom ze vzdálených království se zúčastnil slavné bitvy u řeky Itean. Přidal se na stranu krále té země a ten mu pak za to, že mu pomohl zvítězit, věnoval právě toto neobyčejné brnění, ukuté nejlepšími mistry a vyrobené z kovu, který již nikdo nedovede vyrobit." Domluvil, ukázal rukou na brnění a přesunul se k meči. Mezitím se Filip s Martinem po sobě podívali a vyměnili si pohledy plné nadšení a zvědavosti. To už začal muž, ukazující na meč vyprávět : " Při svých cestách se také spřátelil s národy, které již vymřely. Dnes již nikdo neví jak, ale tenkráte jim Kataut pomohl, znovu získat svobodu a své území a oni mu jako své díky věnovali tento skvostný meč, který ale nevyrobili. Meč je tak starý, že nikdo neví kdo ho vlastně vyrobil a nikdo také přesně nezná jeho historii." Ukázal na meč a nechal je chvíli vychutnat dosah jeho slov. Pak se vrátil doprostřed a ukázal na nejskvostnější a nejkrásnější ze všech tří předmětů : " Korunovační koruna Katautova, byla zhotovena na jeho přání, vládce Kataut jí byl korunován stejně, jako naše vládkyně Klaudie Nefterent Diana Jil a její bratr, vládce druhé poloviny říše, král Hadancourt Jan Agvonus Erik. Koruna je zhotovena z nejkrásnějších diamantů a ukuta před více než tisíci lety." Dokončil své vyprávění, mírně si odkašlal a odešel k další skupince hostů, kteří právě přišli. " To je nádhera !" Užasl Martin a Filip mu dal za pravdu. Přišli blíž, prohlídli si ty vzácnosti z blízka a vydali se chodbou vpravo na cestu k žezlu. Zjistili, že žezlo se nachází hned vedle trůnního sálu, uprostřed zámku. Takže to bylo poněkud nelogické, ale Filip upozornil ještě na druhou cestu, odtud k trůnnímu sálu, při které se nacházely různé neobvyklé obrazy, gobelíny a terasa, kterou měli také v plánu. Martin a Filip si spolu cestou k terase povídali a Filip mu svěřil, co se dozvěděl z knihy o Katautově říši a taky mu odpověděl na jeho otázku, proč je tady. Vysvětlil mu, že i on utíká před vojáky a že je tu, protože jinak mu bylo odepřeno být s tou, kterou miluje. Tak si povídali, až došli na terasu. Sedli si do proutěných křesílek, které byly příjemné a pohodlné. Filip nakoukl do mapy, zatímco Martin žasl nad výhledem. " Už to není daleko." Oznámil Martinovi, složil mapu a strčil si ji do kapsy. Chvíli se ještě kochali pohledem na nádherné květiny, motýly poletující kolem, ptáky všech barev a poslouchali jejich líbezné melodie. Pak jim sloužící nabídli ledově vychlazený drink, který jim přišel velmi k chuti i duhu. Ještě chvíli tam pobyli a pak odešli. Prohlíželi si krásné a tajemné gobelíny a obrazy, kterým často nerozuměli, než se nadáli, už byli u trůnního sálu. Vešli dovnitř, nikdo tam nebyl. Prošli tím přepychem a pak se ocitli v nečekaně jiné místnosti, ale jakmile jste tam vešli, padla na vás památná úcta. Užasli. Byla obrovská, jako všechny, ale přece v něčem jiná, byla vysoká, klenutá a pozlacená, uprostřed ní stál zvláštní křišťálový podstavec a na něm se jakoby vznášelo žezlo. Něco tak nádherného ještě neviděli. Zhotoveno bylo z lesklého stříbřitého kovu, hlavní část uprostřed zdobil překvapivě velký a rudě zářící rubín a boční strany lemovaly zlaté vlnky. " Toto je žezlo Niuda Feil Katau, je to dědictví po zakladateli tohoto království - Katautovi. Přestože je krásné, jeho vzhled není tak důležitý, jako jeho nadpřirozené schopnosti, bez něj bych vám nemohla poskytnout svou ochranu. Je to skvost, díky němuž se už téměř desettisíc let neválčilo, žezlo pohlcuje negativní energii kolem sebe a na oplátku šíří mír a klid. Nikdy se nesmí rozbít, protože pak by mohl jediný střípek způsobit zkázu nám všem. Žezlo se zasadí do speciálního místa tohoto podstavce, odkud ho může vzít, nebo ho tam vložit pouze právoplatný vládce říše, já nebo můj bratr." Už jak Jil začala mluvit se oba polekaně otočili, ale její úsměv je uklidnil. Oba zvědavě poslouchali a při jejím vyprávění z žezla nespustili oči. " Váš bratr ?" Zeptal se Martin. Jil se usmála : " Má na svém hradě stejnou místnost, protože se žezlo musí převážet každých sto let, z mého severního hradu do bratrova jižního." Domluvila, otočila se k Martinovi a zeptala se : " Jak se ti u nás líbí ?" Martin nezaváhal a odpověděl : " Je to tady nádherné…padá zde na mne…" na chvíli se odmlčel a hledal ta správná slova. Jil kývla hlavou : " Rozumím."


Vážím si Vaší návštěvy! Ať už jste odkudkoliv...! ;-) :-D ;-)

Flag Counter